Afrika: Můj klukovský sen přehled
Boris Mišák
Kniha popisuje cestu, jíž vyvrcholily klukovské sny Borise Mišáka o výpravě do Afriky. Má tři oddíly: 1. Bájná hora Kilimandžáro, 2. Ráj divokých zvířat: Kráter Ngorongoro; 3. Krásný a tajemný ostrov Zanzibar. Bájná hora popisuje autorův horolezecký výstup a nesnáze i radosti s ním spojené. B. Mišák vypráví, jak se nevyplácí neposlouchat rady zkušených domorodců, a radí, jak se zachovat při různých nepříjemných situacích. Shrnuje také užitečné informace o různých místech, která navštívil. Čtenář se dozví, jaké je při třídenním výstupu pokaždé uschnout ve spacím pytli a vzápětí se zase promočit během výstupu. Ráj divokých zvířat líčí autorovu cestu po kráteru Ngorongoro a národním parku. Při pozorování zvěře vzpomíná na Hemingwaye, jenž tato místa také navštívil. Na Zanzibaru, bývalém sultanátu známém coby ostrov koření, fotografuje „ananasy rostoucí jako kedlubny“ a vypráví o pověrčivých domorodcích, kteří se natírají mastmi na prodloužení věku. Publikaci doplňují autorovy barevné fotografie a slovníček svahilských frází.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Afrika: Můj klukovský sen. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Afrika: Můj klukovský sen v seznamech
v Přečtených | 1x |
Tuhle knížku (či brožuru, má 48 stran formátu A4) jsem vyžebrala na babičce, když mi bylo třináct a já jsem se vášnivě zajímala o Afriku. Měli ji tehdy za výlohou nějaké trafiky; dnes jako by se po všech vydáních slehla zem.
Na stylu je znát, že autor nebyl profesionální spisovatel. Ale svoji výpravu bere s humorem, a proto mě některé pasáže bavily. U jiných jsem se nudila. Poslední část, tu o Zanzibaru, jsem už nedočetla, protože na tak dlouho mě cestopis zabavit nedokázal.
Dnes už si z obsahu nic nepamatuji, proto jsem si musela osvěžit paměť sledováním interview s autorem (odkaz v Zajímavostech). Zaujala mě informace, že v Keni jsou povinné jen tři roky školní docházky; další ročníky už děti musejí platit, čímž stát snižuje počet vzdělaných občanů, aby mohl jejich síly využít k potřebné manuální práci.