Akrobati / Zázračná madona přehled

28.03.2021

Akrobati a Zázračná madona, dva skvělé kousky z romanet Jakuba Arbesa, který se stal mým zcela oblíbeným autorem. Název romaneta vymyslel pro typicky Arbesův žánr Jan Neruda, jinak se jim říkalo malé romány či povídky s tajemstvím, já bych je nazval mysteriozními novelami. Obě práce jsou sevřené, dobře se čtou a obě končí tak nějak po arbesovsku - tragicky, ale krásně tragicky. Akrobati (1878) jsou inspirovány Arbesovým pobytem ve vězení v České Lípě, kde přímo napsal příběh Zázračná madona. Akrobati však nejsou příběhem z vězení, ve vězení pouze nenápadně začíná jejich děj, když si autor ochočí kocourka, který posléze přichází až na okno jeho cely a vypravěč jej začne drezúrovat. Posléze vypravěči do vězení začnou chodit dopisy od neznámé dívky Eldory - osudové útlé ženy výrazně bledé pleti. (Jeden soubor Arbesových romanet - včetně Akrobatů - se jmenuje právě Osudy žen. Název by mohl evokovat sociální stránku utrpení ženy, ale je to spíše tak, že ženy v jeho příbězích jsou spouštěči a urychlovači zvláštních událostí, zpravidla se zdánlivě racionálním, leč velmi podivným vyústěním). Eldora klidně žije ve vztahu s dobráckým starším zámožným mužem a její zvláštní vášní je sledovat určitá cirkusová představení - vždy stejná a stále dokola. Tušíme, že klid na povrchu je zdánlivý a dočasný; tušíme také, že její vztah k nyní již bývalému vězni není jen přátelský a není ani snadno definovatelný... Jednoho dne Eldora zmizí neznámo kam od svého manžela a bere si s sebou i černého kocoura, který se nakonec stane tou pomyslnou silou, která přetrhne lano akrobatické houpačky... Ale takhle přesně to Arbes nenapsal - knížku si přečtěte sami. "Nebylo pro mne zanedlouho žádné pochybnosti, že jest Eldora úplně obeznámena se všemi podrobnostmi odvážného, nebezpečného umění akrobatů všech odrůd, od prostého provazolezce a skokana až po nejsmělejšího a nejobratnějšího par force jezdce, akrobata, jež na neosedlaném koni a s nejnebezpečnějšími nástroji v rukou provádí evoluce, z nich každá, byť i zdánlivě nejsnazší a skoro ledabylá, není ničím jiným nežli vznášením se nad propastí, v které číhá - jistá smrt... Jedno však mi bylo přece poněkud nápadno: Eldořin neklid." - Děj Zázračné madony (1875) se točí kolem obrazu, která se zdá mít podivuhodnou moc - umí zachránit život - nebo se to tak jen jeví? Lze někdy napravit chybu, kterou jsme učinili, lze smazat zločin na milujícím člověku? Pro mě psychologicky nejvypjatější scéna zobrazuje odchod Jana od jeho ženy Ismeny, který propadá nezvladatelné hysterii, když se dozvídá, že Ismena je dcerou kněze. "Tys kněžský bastard?!" vzkřiknul jsem divoce, jakoby se mě byl někdo žhavým železem dotknul. Ismena neodpověděla. Výraz její tváře byl klidný. Ale právě tento klid mě ještě více dráždil; podobalť se, jak se mi zdálo, nepromíjitelné lhostejnosti, ba skoro jakési rafinované vyzývavosti. "Proč mi nepověděla o svém oci dříve?" znělo mou duší a osudná otázka ta hnala mi varem krev k hlavě a zase k srdci. Bylo mi jako člověku, kterémuž nenadále sděleno, že spáchal nevědomky skutek, za který bude muset zanedlouho pykati svým životem." - Ne všechna rozhodnutí jsou správná a ne málokterá jsou anulovatelná. Klíčový omyl našeho života je někdy blíž, než si myslíme. - Dalším zajímavým motivem romaneta je zrádný elixír mládí, který daruje krásu, ale může vzít i život. Dekadentní krása fantaskního příběhu - to byla Arbesova silná parketa. Pro mě velmi příjemný archaický jazyk, thrillerová líčení drobných hnutí mysli, hluboce atmosférická líčení nálad, situací i proměn přírody. - Četl jsem vydání z roku 1960 v SNKLHU s pěknými byť trochu nějak odtažitými ilustracemi Josefa V. Scheybala. Arbesův zvláštní svět i v těchto romanetech patří zázrakům či životním ranám, které se jeví jako náhody i jako podivné události - autor nezřídka ukazuje obě strany téhož a je na čtenáři aby si vybral. Arbes se svým vyprávěním opírá o pevnou půdu racionality, aby v závěru čtenář s překvapením zjistil, že ta půda pod jeho chodidly se drolí, protože ji sám autor podkopal. Lehce obskurní, silně dráždivé. - Čtěte.

28.03.2021

Akrobati a Zázračná madona, dva skvělé kousky z romanet Jakuba Arbesa, který se stal mým zcela oblíbeným autorem. Název romaneta vymyslel pro typicky Arbesův žánr Jan Neruda, jinak se jim říkalo malé romány či povídky s tajemstvím, já bych je nazval mysteriozními novelami. Obě práce jsou sevřené, dobře se čtou a obě končí tak nějak po arbesovsku - tragicky, ale krásně tragicky. Akrobati (1878) jsou inspirovány Arbesovým pobytem ve vězení v České Lípě, kde přímo napsal příběh Zázračná madona. Akrobati však nejsou příběhem z vězení, ve vězení pouze nenápadně začíná jejich děj, když si autor ochočí kocourka, který posléze přichází až na okno jeho cely a vypravěč jej začne drezúrovat. Posléze vypravěči do vězení začnou chodit dopisy od neznámé dívky Eldory - osudové útlé ženy výrazně bledé pleti. (Jeden soubor Arbesových romanet - včetně Akrobatů - se jmenuje právě Osudy žen. Název by mohl evokovat sociální stránku utrpení ženy, ale je to spíše tak, že ženy v jeho příbězích jsou spouštěči a urychlovači zvláštních událostí, zpravidla se zdánlivě racionálním, leč velmi podivným vyústěním). Eldora klidně žije ve vztahu s dobráckým starším zámožným mužem a její zvláštní vášní je sledovat určitá cirkusová představení - vždy stejná a stále dokola. Tušíme, že klid na povrchu je zdánlivý a dočasný; tušíme také, že její vztah k nyní již bývalému vězni není jen přátelský a není ani snadno definovatelný... Jednoho dne Eldora zmizí neznámo kam od svého manžela a bere si s sebou i černého kocoura, který se nakonec stane tou pomyslnou silou, která přetrhne lano akrobatické houpačky... Ale takhle přesně to Arbes nenapsal - knížku si přečtěte sami. "Nebylo pro mne zanedlouho žádné pochybnosti, že jest Eldora úplně obeznámena se všemi podrobnostmi odvážného, nebezpečného umění akrobatů všech odrůd, od prostého provazolezce a skokana až po nejsmělejšího a nejobratnějšího par force jezdce, akrobata, jež na neosedlaném koni a s nejnebezpečnějšími nástroji v rukou provádí evoluce, z nich každá, byť i zdánlivě nejsnazší a skoro ledabylá, není ničím jiným nežli vznášením se nad propastí, v které číhá - jistá smrt... Jedno však mi bylo přece poněkud nápadno: Eldořin neklid." - Děj Zázračné madony (1875) se točí kolem obrazu, která se zdá mít podivuhodnou moc - umí zachránit život - nebo se to tak jen jeví? Lze někdy napravit chybu, kterou jsme učinili, lze smazat zločin na milujícím člověku? Pro mě psychologicky nejvypjatější scéna zobrazuje odchod Jana od jeho ženy Ismeny, který propadá nezvladatelné hysterii, když se dozvídá, že Ismena je dcerou kněze. "Tys kněžský bastard?!" vzkřiknul jsem divoce, jakoby se mě byl někdo žhavým železem dotknul. Ismena neodpověděla. Výraz její tváře byl klidný. Ale právě tento klid mě ještě více dráždil; podobalť se, jak se mi zdálo, nepromíjitelné lhostejnosti, ba skoro jakési rafinované vyzývavosti. "Proč mi nepověděla o svém oci dříve?" znělo mou duší a osudná otázka ta hnala mi varem krev k hlavě a zase k srdci. Bylo mi jako člověku, kterémuž nenadále sděleno, že spáchal nevědomky skutek, za který bude muset zanedlouho pykati svým životem." - Ne všechna rozhodnutí jsou správná a ne málokterá jsou anulovatelná. Klíčový omyl našeho života je někdy blíž, než si myslíme. - Dalším zajímavým motivem romaneta je zrádný elixír mládí, který daruje krásu, ale může vzít i život. Dekadentní krása fantaskního příběhu - to byla Arbesova silná parketa. Pro mě velmi příjemný archaický jazyk, thrillerová líčení drobných hnutí mysli, hluboce atmosférická líčení nálad, situací i proměn přírody. - Četl jsem vydání z roku 1960 v SNKLHU s pěknými byť trochu nějak odtažitými ilustracemi Josefa V. Scheybala. Arbesův zvláštní svět i v těchto romanetech patří zázrakům či životním ranám, které se jeví jako náhody i jako podivné události - autor nezřídka ukazuje obě strany téhož a je na čtenáři aby si vybral. Arbes se svým vyprávěním opírá o pevnou půdu racionality, aby v závěru čtenář s překvapením zjistil, že ta půda pod jeho chodidly se drolí, protože ji sám autor podkopal. Lehce obskurní, silně dráždivé. - Čtěte.