Amarú, syn Hadí / Každý své břímě přehled

04.09.2023

Tento svazek jsem si pořizoval kvůli dílu Amarú, syn Hadí a druhé obsažené dílo bylo jakési břemeno navíc, přídavek, který jsem původně ani číst nezatoužil, jenže... Pokud Amarú mě upoutal svou exotikou a tématem misionářství, tak Každý své břímě mi ukázalo jeden z nejlepších poválečných románů reflektujících události války, který u nás snad vznikl. Kde byl Křelina v Amarú možná skladebně nevyvážený, je v "Břemenu" téměř dokonalý. Příběh, který je aspoň v končinách českých dobře znám i např. z filmového podání, dokázal Křelina na sklonku 60. let podat takovým způsobem, že nejen že přesně reprezentuje jednu z největších tragédií Druhé světové války na území Československa (Protektorátu Čechy a Morava), ale ukazuje také věčný boj dobra a zla v každém z nás. Zpronevěříme se svému přesvědčení tváří v tvář bolesti, utrpení, strachu? Nebo dokážeme vzít své břímě na svá ramena? Zásadní otázka románu. Každý své břímě se čte přes těžké téma velmi dobře, děj se odehrává v rozmezí snad půldne, a přestože vše spěje k svému nevyhnutelnému konci, dokáže příběh svou dynamikou vykřesat touhu po naději i ve čtenáři, který je dobře obeznámen s tím, jak to všechno bylo. Křelinovi se totiž povedlo to, co se mnohdy nemusí povést faktograficky přesnému dokumentu, totiž to, že čtenář je tam ve středu událostí a doufá, že se přeci jenom aspoň někdo z odsouzených bez soudu zachrání. Velký román, nikoliv však počtem stran.

27.08.2023

Zatím jsem přečetl pouze první dílo v tomto svazku. Proto následující komentář se týká rannějšího Křelinova románu Amarú, syn Hadí. Jakmile přečtu i Každý své břímě, komentář obohatím o další text.

Umělecká literatura o misionářích-mučednících mě zajímá dlouhodobě. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se dostanu i k tomuto Křelinovu románu. Románu, který mohu bez problému zařadit po bok možná celosvětově slavnějším dílům: Endóovu Mlčení nebo Greenově Moci a slávě.
Minulý rok byla do češtině přeložena tematicky velmi blízká Křelinovu románu próza Briana Mooreho s názvem Černé roucho. Musím říci, že Křelinův román je mnohem lépe napsaný a jeho děj lépe komponovaný. Nevím, zda chybou u Černého roucha je český překlad, ale Křelinův příběh byl pro mě mnohem poutavější, umělecky zvládnutější, myšlenkově bohatší.
Příběh z konce 17. století v pralesích Peruánských nás zavádí do posledních dnů Jindřicha Václava Richtera, moravského jezuity, který strávil více než desítku let mezi peruánskými indiány, a jež je středobodem kolem něhož se odehrává příběh indiána Jindřicha/Amarú, indiánské "princezny" Akiji a španělského vojáka Salvadora. Román je kompozičně složitý, děj není úplně jednoduché vždy sledovat, modernistický styl ale tomutu dílu sedne, ve spojení s barokními meditativními až modlitebními pasážemi se jedná o kombinaci jazykově-stylistických prostředků, které nemají v české próze na toto téma, a snad ani ve světě, sobě rovné. Křelina bohužel doplatil na to, na co doplatilo spoustu jiných katolických spisovatelů a myslitelů po únoru 48. Téma mučednictví je pak možná o to více pochopitelné, vychází nejen z dlouhé historie katolické církve a svatých, ale též z osobních prožitků z období 2. světové války a z lágrů komunistického Československa.


"Kéž vy byste byli pohané, vy rouhači, vyznavači vlastní nicoty a elektrického světla. Vy bázliví chvástalové, kteří se bojíte pomyslit na svou smrt. Pohan je pohan i toho může dostihnout paprsek v poslední hodině. Vy však už nikdy nevstoupíte ve stav pouhého nevědomství, nikdy už nemůžete servat slova ze svých úst a slova nemůžete vyrvat ze svého slyšení. Vy nevěřte v ďábla, vy ani jemu nestojíte za pohledění, vy jste už celí v jeho moci, marně se bráníte červům, již teď vás ožehuje plamen, to plamen věčný a skřípění zubů a pláč." (s. 137)

"Konečně uslyšel pokřik. Ačkoliv se tolik děje bez jeho vůle, neztratil ani v nejmenším své schopnosti nebo své vědění, které získal; právě naopak, jeho rozum mu slouží (tento mezek slouží všemu se stejnou důkladností, dobrému jako zlému)..." (s. 144)

"... neboť se nikdo nemůže vrátit k nevědomosti, komu Bůh dal poznání." (s. 187)

"... co všechno najednou může obsáhnout lidská duše, kolik protikladů, kolik citů, jež by ústa nevyslovila!" (s. 226)


Velmi mě zaujalo až augustiánské zamyšlení nad povahou času.

"Zjevíš mi, Bože, tajemství lidského času, když můj čas již pomíjí? Byl můj čas jen rozkoš (a bolest, ó jaká bolest) mých smyslů? Jen zdání, které hmatám za skutečnost, abych skrze její závoj prohlédl k ohniskům času věčného? Každý všechno neseme v sobě. Všechno jsme dostali, svou podobu, své jméno i svůj čas. A kdo nedožije, uzří všechno v jediném odlesku? Můj čas je teď současné i uplynulé, muka i sláva, síla i slabost. Víra je víc než život; ale jen skrze život se stane. A v hodince smrti je obsaženo všechno lidské žití, jako v hodině stvoření bylo již obsaženo všechno trvání, jež zdánlivě skončí v čase." (s. 259)