Amerikán z Lužic přehled

23.05.2021

(SPOILER) Knížku jsem si koupila, protože z Lužic a sousedních Mikulčic pochází část naší rodiny. K folklóru sice žádný zvláštní vztah nemám, ale zajímala mě ta argentinská linka, která je v anotaci knihy zmíněna.

Knížku jsem "zhltla" za dvě odpoledne. Potvrdila mi, že člověk nemusí být ani bohatý, ani ze slavné rodiny, aby za sebou zanechal výraznou stopu. Možná, že Štěpán Příkazský není tak známá osobnost jako dnes kdejaká televizní "celebrita", vlastně většině národa asi není známý vůbec (a je to škoda), ale to nic nemění na faktu, že zřejmě pozitivně ovlivnil život řady lidí. A to i přesto, že sám rozhodně neměl na růžích ustláno. Vážný úraz v mládí, který utrpěl na honu od vedle stojícího střelce, jenž podvodem vyklouzl z odpovědnosti a Štěpánova rodiny tím byla uvržena do dluhů. Majetkové poměry mu znemožnily oženit se s dívkou, kterou měl rád. Těžké a nejisté začátky v Argentině, odloučení od rodiny, spousta špatných rozhodnutí, za která tvrdě zaplatil, těžká dřina... Mnohokrát byl podveden či okraden, úrodu bavlny, jejímuž pěstování se velmi záhy začal věnovat, jednou sežraly kobylky, podruhé ji zničily silné deště, nikdy nic neměl jisté... mnohý by se asi oběsil na nejbližším stromě. Přesto se stránky hemží hezkými vzpomínkami na lidi, kteří mu pomohli, na krajany i Indiány. Vše líčí tak, jak to přicházelo, je vděčný i za trpké zkušenosti, které se mu později byly k dobrému... Po letech za ním přijíždí rodiče i sourozenci, aby zjistili, že bavlna nabízí slušné živobytí, pokud náhodou nepřiletí kobylky, brouci nebo jiná pohroma...

Škoda, že kniha končí rokem 1950 a odjezdem celé rodiny zpět do Československa. Jen ze stručného doslovu se dozvídáme, že Štěpán (patrně se ženou a dětmi) se po deseti letech do Argentiny vrátil, rodina pak střídavě žila v Argentině a v USA, kde také v požehnaném věku zemřel. Takový život by jistě vydal na několik knih. Rukopisné poznámky, které k vydání připravil pan Michal Huvar, však rokem 1950 končí, následuje již jen korespondence s Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou, s nimiž se setkal a spřátelil během jejich cestování Jižní Amerikou.

Ačkoli se mi kniha dobře četla, místy jsem narazila na nějaké nesrovnalosti v časové ose vyprávění, podezřelé mi taky byly uváděné ceny některých komodit – 100 pesos za krávu, ale 12 tisíc pesos za 1000 pálených cihel (dvojice řemeslníků zvládla vyrobit za den 2000 cihel), přičemž plat pomocného pracovníka činil ca 45 pesos měsíčně. Možná se někde vloudila chybička (ostatně M. Huvar v doslovu píše, že sestavit z poměrně chaotických rukopisných zápisů knížku nebylo nic jednoduchého), asi tato čísla nelze převzít bez ověření jinde. Jinak je ale kniha nejen strhujícím příběhem jednoho života, ale i bohatým pramenem o historii 1. poloviny 20. století. Vřele doporučuji nejen rodákům z Podluží.

P.S. Ač pěstitel bavlny, Š. Příkazský celý život pracoval se zvířaty – obzvláště rád měl koně. Proto se kniha hodí i pro příslušné téma letošní ČV.