Anatomie jednoho okamžiku přehled
Javier Cercas
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/384741/bmid_anatomie-jednoho-okamziku-B8H-384741.jpg
5
3
3
Dne 23. února 1981 v 18.23 hodin vtrhla do španělského parlamentu v Madridu skupina ozbrojených gardistů a po chvíli nařídila vyděšeným poslancům a členům vlády, aby si lehli na zem za své poslanecké lavice. Začal tím pokus o puč, jehož prvotním cílem bylo odstranit dosluhující neschopnou vládu Adolfa Suáreze a nahradit ji jakousi vládou národní jednoty, kterou by v duchu „řízené demokracie“ vedl představitel armády. Část pučistů ovšem chtěla rovnou smést stále ještě křehkou demokracii (diktátor Franko zemřel v roce 1975, první svobodné volby proběhly ve Španělsku v roce 1977) a vrátit zemi k nějaké formě frankismu. V parlamentu zrovna probíhalo hlasování o důvěře nové vládě – Adolfo Suárez totiž své kritiky předešel a nedávno sám podal demisi, což ovšem pučisty od jejich akce neodradilo. Všichni přítomní politici, novináři a zaměstnanci parlamentu uposlechli rozkazy pučistů a lehli si na zem, až na tři: dosluhujícího předsedu vlády Adolfa Suáreze, jeho ministra obrany Gutiérreze Mellada a vůdce španělských komunistů Santiaga Carrilla. Do tohoto okamžiku jako by se koncentrovaly všechny okamžiky následujících hodin, dnů a měsíců, ale do jisté míry jako by tato chvíle symbolizovala celé španělské dějiny 20. století a přechod od diktatury k demokracii. Okamžik, který v sobě obsahuje všechny ostatní okamžiky, jak o něm psal Jorge Luis Borges, kterého Cercas také zmiňuje. Javier Cercas analyzuje tento okamžik, kdy se na chvíli zastavil čas, jako gesto osobní odvahy tří politiků (pučisté měli pistole a samopaly a v jednu chvíli stříleli do vzduchu). Ale také jako gesto tragické, gesto stvrzující politickou kariéru, která se nezadržitelně blíží svému konci, gesto „posmrtné“, jež má dodat smysl předchozímu jednání svých protagonistů a zpětně jej legitimizovat. O svém díle Anatomie jednoho okamžiku mluví autor jako o románu, spíše jde ale o literární kroniku, nebo přesněji o strhující převyprávění konkrétních historických událostí romanopiscem.... celý text
Literatura naučná Historie Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 2018 , ProstorOriginální název:
Anatomía de un instante, 2009
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Anatomie jednoho okamžiku. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Anatomie jednoho okamžiku v seznamech
| v Přečtených | 5x |
| ve Čtenářské výzvě | 1x |
| v Knihotéce | 16x |
| v Chystám se číst | 15x |
| v Chci si koupit | 3x |
Štítky knihy
španělská literatura 80. léta 20. století španělské dějiny
Anatomie jednoho okamžiku
4/5 Tato kniha pro mě představuje zatím jedno z největších překvapení tohoto roku. Knihu jsem získal v Luxoru za 45 korun a původně jsem očekával klasický román. Ve skutečnosti se jedná o hlubokou analýzu přechodu Španělska od totality k demokracii.
Pro českého čtenáře bude jistě neuvěřitelné, že demokratický systém ve Španělsku vybudoval bývalý frankistický kariérista, penzionovaný frankistický generál a starý šéf španělských komunistů. Tato zvláštní trojice představuje podle autora tzv. "hrdiny ústupu" neboli "hrdiny zrady". Všichni něco nebo někoho zradili, aby dokázali odčinit svoji minulost, kterou nikdy však neodsoudili. Autor udává další příklady takových hrdinů, ale nevím, jestli bych k nim zařadil Gorbačova nebo Jaruzelskiho. Ti jsou sice považováni za zrádce, ale ve skutečnosti stále věřili režimu, který představovali. Při četbě mě okamžitě napadl spíše Marián Čalfa, který podobně jako premiér Suaréz prošel komunistickou stranou a díky znalosti totalitních struktur dokázal napomoci jejich dekonstrukci. Stejně tak bude pro nás Čechy neuvěřitelné, že španělští politici dokázali minulost odsunout do pozadí a soustředit se na budoucnost. Minulost nebyla používána jako zbraň proti oponentům, nikoliv kvůli kolektivnímu zapomnění, ale naopak z důvodu kolektivní paměti. Obě strany se za španělské občanské války chovaly brutálně a zabřednutí do nekončících sporů o napravení minulosti by jenom odvedlo pozornost od toho, co má politika nejvíce zajímat - budoucnosti. Při četbě mě napadla myšlenka, jestli jsme to neměli udělat po roce 1989 podobně, respektive buďto se s minulostí řádně a přísně vypořádat nebo následovat příklad Španělů. Česká společnost šla ovšem v tomto případě ne tak zlatou střední cestou.
Autor v knize nejprve vyvrátil mýtus, že puč v roce 1981 ztroskotal kvůli síle demokratických institucí (naopak většina obyvatelstva, vojáků, vojenských správců, tisku, politiků zůstala buďto pasivní nebo by jej i tiše podpořila) a posléze se dostává k vysvětlování jeho významu pro přechod Španělska k demokracii. Cercas se nebojí dokonce část odpovědnosti přenést i na samotného krále a jeho okolí. V závěru své knihy uvedl autor krásné vysvětlení, proč lidé (včetně jeho vlastního otce) následovali Suaréze, ačkoliv věděli, že se jedná o převlékače kabátů a pokryteckého kariéristu. Věřili mu, protože byl stejný jako oni, stejná minulost a stejné dilema, jak se s ní vyrovnat. Upřímně, i u nás vidíme, že lidé následují politiky, kteří v sobě ztělesňují chyby, kterých se dopustila velká část populace (podpora totalitního režimu, spolupráce a donášení tajné službě, nepodařené plány na zbohatnutí, atd.). Knihu rozhodně doporučuji i těm, kteří o dějinách Španělska nevědí vůbec nic (stačí znát osobu generála Franca). Rozsah knihy sice může odradit, ale text se čte velice rychle a nenáročně. Ve svém hodnocení jsem strhl půl hvězdičky, protože mnohé informace autor neustále opakuje, což sice vede k lepšímu zapamatování hlavních bodů knihy, ale kniha samotná tak mohla být kratší.