Anděl ve výklenku přehled

11.03.2025

Takovou míry nadšení, do jaké mě přivádí Tennesseeho dramatická tvorba, ve mě čtení povídek nevyvolalo. Ale zážitek to byl silný, minimálně čtyři ze sedmičky příběhů ve mě zarezonovaly. Každá trochu jinak, ale každá přesvědčivě svědčila o lidském boji s tíhou světa, a ještě víc o lidském boji se sebou. Postavy z povídek jsou vlastně hodně podobné jako postavy z her: jsou slabé a bezmocné vůči krutému světu, kterému jsou vystavení, ten je unáší jako mocný proud – a ony proti tomu proudu plavou, hrabou se, chytají se každého stébla, dojemní ve své snaze se z moci osudu vymotat. Ta snaha je zdánlivě zbytečná (což vědí ony a ví to i čtenář), protože jejich něžná křehkost (často skrytá a hodně nezřetelná - nejsou to žádní prvoplánoví sympaťáci - ale vždy přítomná, myslím) i lidská hříšnost tvoří zranitelnou směs, která je předurčená k nekompatibilitě s prostředím, do kterého jsou vrženi. Přitom ale zbytečná není, protože je zdrojem jejich důstojnosti. Důstojnosti, která se nevylučuje s prohrou, pokud při ní nezáleží na výsledku, ale na přístupu k věci.

„Věděl, že kočka nemůže dál žít. Ona to věděla také. Měla temné, unavené oči. Cosi v nich zadusilo onen houževnatý plamínek, který představuje přání pokračovat a v němž spočívá tajemství dalšího žití. Ne. Oči vyhasly. Až po jantarové okraje byly naplněny záhadami a smutky, jimiž svět odpovídá na naše nekonečné otázky. Samota, ano. Hlad. Děs. Bolest. Ty oči zahrnovaly vše. Nechtěly nic víc. Chtěly jen uzavřít to, co se v nich nasbíralo. Už by nic víc nevydržely.“

23.04.2023

Smutné povídky o smutných a víceméně nešťastných lidech, stojících často na okraji společnosti nebo na hraně života. Bylo by to možná až příliš depresivní, kdyby tomu Williams svým stylem nedodával typickou poetiku a cit pro úsporné sdělení toho nejpodstatnějšího, bez zbytečného sentimentu.