Ať už je den! přehled

25.03.2018

Chápu, že ve své době byl Smirenski velmi aktuální autor a v době vydání u nás byl určitě považován za nadčasového, ale za mě to tedy nijak zvlášť nadčasové není a ani tématicky ani básnicky mě to až tak neoslovilo (to může být i překladem). Asi nejvíc se mi líbila báseň Johann (která je víc o člověku a míň o rudé revoluci) a titulní báseň Ať už je den. Mezi fejetony mě občas něco zaujalo a Smirenski očividně měl talent a smysl pro humor, takže při jiném výběru z díla by možná bylo moje hodnocení vyšší.

Johann
V zahrádce mrtvé, zamrzající,
své vlasy roztáh' večer v temnotách.
U vrátek Johann zvedl petlici,
porozhlédl se prázdnou ulicí
a v mžiku přešel přes dřevěný práh.

Za ním se s pláčem žena rozběhla
a dítě pozvedala do výše.
Nad mraky velký bledý měsíc plá
v tíživém tichu jako předzvěst zlá...
Muž odešel a opět zpustlo vše.

Hleděla za ním dlouho, předlouho,
toužebné oči v prázdno upřené,
v ospalé dálky, které víru lhou;
rty bezkrevnými jenom volá ho,
šeptajíc zesmutněle: Johanne!"

Nad drobně ojíněným Berlínem
měsíc se v modrých skvrnách potápí,
tu zahřměl výstřel, otřásla se zem,
ozvěna náhle v letu šíleném
protrhla ticho, v kterém město spí.

Pak druhý, třetí zas... V ten okamžik
pod sněhem Berlín hrůzou ustrnul.
Nocí se rozduněla střelba, křik,
nad střechy rubínový jazyk vnik'
a svitl, šlehal, plál a k nebi plul.
*
Na barikádě Johann neznámý
se bil. Neznámým zůstal do konce.
Se starcem bělovousým vprostřed tmy,
pobledlý mrazem, zkřehlý od zimy,
bil se za krvavé té vichřice.

A bouře hřmí a roste do všech stran
a v chladu padá mrtvý za mrtvým;
na modři bluz se množí červeň ran,
ve ztuhlých očích život umírá
a z pušky v ruce ještě stoupá dým.

A nablízku, za protějšími zdmi,
kulomet blýskl září ohnivou,
valí se jízda proudem, vlnami,
za salvou salva nad Berlínem hřmí,
smrt krouží, uchvacujíc kořist svou.
*
Boj ztich'. Zbyl Johann sám a poslední.
V předsmrtné křeči bělovousý kmet
k zemi se hroutí, krví zborcený.
Však vida jezdce mezi plameny,
s posledním dechem křičí: "Zpátky! Zpět!"

Svíraje v rukou pažbu ručnice,
olovem Johann směle vítá je:
"Ať přijde každý, kdo jen přijít chce,
já klidně přijmu bodák do srdce!
Vy zlosyni, jen pojďte, pojďte jen!

Vy blázni! V kapce krve počíná
se nových bojovníků na tisíc!
Už bije dvanáctá ta hodina,
už padne vaše vláda zločinná!
Vy podlí, pojďte, pojďte, jdu vám vstříct!"

Tu náhle kordon přidal do kroku
a zlostně sykl jeden z husarů:
"Mlč! Ruce vzhůru bídný otroku!"
Však Johann na něj s bleskem ve zraku
jen vzkřik': "Ne ruce, hlavy nahoru!"

Zahřměla prudká salva v odpověď.
Zhroutil se k starci, krev mu tryská z žil.
Husaři prudce vyrazili vpřed.
Do jeho bledé tváře jeden vzhléd',
lebku mu lesklou pažbou roztříštil.
*
Na Berlín padá mléčná mlha... V ní
modravé šero řidne před jitrem.
A žena čeká v hrůze, v toužení,
při každém dálném temném dunění
sténá a chví se v pláči žalostném.

V svém chudém domku s děckem v objetí
čeká jen, čeká –– zraky strhané...
Ven zírá do umrlé prázdnoty
a její zbledlé namodralé rty
šeptají v trpkém pláči: "Johanne!"

***

Ať už je den!
Zlověstně kráčí noc svým stínem,
je ledová jak Smrt, jak Nic.
A z rozervaných zemských plic
pomalu vroucí krev se řine.
Z rozvalin, odkud stoupá dým,
bezoký démon války vyšel,
prapory dravě zvedl výše,
meč o meč řinčí nade vším.
V tmě tmoucí, v níž zář neuzříš,
jak strašná silueta ční
jakýsi obrovitý kříž,
a davy v hustém hemžení
odevšad proudí, hnány tam
tím zlatým božstvem, zlobou zlob.
A tma je hlubší nežli hrob,
davy se vlekou k mrákotám.
Hruď chce jen vzduch a oko zase
se ke světlu jen stále pne,
v temnotě hrůzné, studené
hořlavě v duších rozlévá se,
útlakem, krví, slzami
jediná tužba, jeden sen
a v bouřném křiku všude hřmí:
"Ať už je den! Ať už je den!"