Baranovův ostrov přehled

17.04.2024

„Tanec s vlky“, ale bez líbivých pozlátek pro široké publikum.

Alexandr Andrejevič Baranov (1746 – 1819) je reálnou historickou postavou. Byl prvním gubernátorem ruských držav v Americe a těšil se velké úctě (až bázni) široko daleko, byl přísný a neústupný a na jeho slovo se bylo lze spolehnout jako na zákon. Je po něm pojmenován ostrov (Baranof Island) patřící k Aljašce a v roce 1989 byla v Sitce odhalena Baranovova socha, která byla v roce 2020 odstraněna v rámci očisty od rasové a koloniální historie (stejně jako socha Rooselvelta z Amerického přírodovědného muzea – Black lives totiž matter, že).
V téhle knížce napsané roku 1945 se nám předkládá románová a zbytečně vyretušovaná verze tohoto mírumilovného, moudrého a spravedlivého kupce, kterému nešlo v první (ani druhé) řadě o zisk. Usiloval o blahobyt a rozšiřování ruský držav v těchto odlehlých nehostinných a skoro pustých končinách, o slávu a dobré jméno Ruské říše, chtěl pozvednout domorodé Indiány výchovou a vzděláváním, přeonačením z lovu na zemědělství, z jejich ne-víry na pravoslaví. Měl neobyčejný obchodní talent a přirozenou autoritu, byl čestný, netoleroval žádné levárny, uměl jednat s lidmi, upřednostňoval dohodu před konfrontací – a to jak s Rusy, tak s Indiány a jinými cizinci. Knížka popisuje rozmezí několika let na přelomu 18. a 19. století, kdy s prvními osídlenci v nově založeném Novo-Archangelsku (dnes Sitka) bojovali o holé přežití kvůli drsným podmínkám, nedostatku potravy a tvrdému odporu Indiánů.

Nechce se mi dávat nízké hodnocení, když jsem první hodnotící, ale nedá se svítit. Na „historický román“ je to pohříchu krátké a poněkud „mělké“, ač chápu, že hrdinný boj moudrého Baranova s větrnnými mlýny neskýtá mnoho možností už jen proto, že se autor z asi pochopitelných důvodů některým momentům Baranovova života elegantně vyhnul a beletristicky si ho idelaizoval, což je velká škoda. I Baranov byl člověk s masa a kostí, bez svatotáře, a jeho lidské stránky by románové postavě jen prospěly, přidaly jí na plastičnosti a uvěřitelnosti. Celkový obraz si čtenář může později sám doplnit o vynechané „detaily“, které z něj dělají víc člověka z masa a kostí. Třeba jeho soužití s o tolik mladší Indiánkou, s kterou měl 3 děti, ač byl ženatý s Ruskou, která i s jejich synem žila v Rusku. Tehdejší církev nepřipouštěla rozvod, takže žili (pouze) v odluce. Po její smrti svazek s Indiánkou legalizoval.
Člověk by mu rád držel palce. Obyčejný kupec, s vpravdě státnickým nadhledem a uvažováním, vysoko převyšující své okolí, se musel denně potýkat s chamtivostí a touhou po moci, lidská malost mu zas a znovu bořila dlouhodobé, velkolepé plány na různých úrovních. Byl to on, kdo chtěl lovit udržitelně (znal vůbec to slovo? :), věděl, že nelze neomezeně lovit kožešinová zvířata, byť by jejich vzácné kožešiny přinášely (krátkodobě) sebevětší zisky, věděl, že si nemůžou dovolit (=nesmí!) vybít ryby, losy ani jiná zvířata na ostrovech už jen proto, že pak nebudou mít co jíst. Byl oddaným vlastencem, tvrdě trestal cokoli, co by špinilo ruskou vlajku, co by škodilo dobrému jménu ruského impéria.
Ale zároveň neviděl nic špatného na tom, že ve velkém kácel lesy vč. mohutných prastarých cedrů, zabral loviště Indiánům a očekával, že přijmou nově příchozí. Chtěl je vzdělávat, naučit je ruskému jazyku, kultuře, způsobu života, pravoslaví, z kočovných indiánských lovců chtěl udělat pokřtěné zemědělce obdělávající půdu – přesvědčen, že to vše je pro jejich dobro. Uspěl. Díky němu se zachovala kultura Inuitů a dalších národů i v písemné formě, spousta místních etnik dodnes používá ruská jména, ač zrovna Baranovův ostrov dnes patří k americké Aljašce a mluví se tam anglicky.
Baranov s nimi ještě jednal v rukavičkách – na rozdíl od britských/amerických, španělských a jiných dobyvatelů, kteří původní obyvatelstvo prostě vyhladili a „měli klid“. Fuj! :(

Asi jsem taky po knize sáhla v nevhodnou pro mě dobu. Po skoro 5 letech nekonečných ústrků kvůli covidu a Ukrajině, po tahanicích, kdo je víc doma na východní Ukrajině a v Izraeli/Palestině jsem i těch 200 stran věčného strádání a nekonečných bojů nemohla snést.

Na internetu se lze mj. dočíst, jak špatným člověkem Baranov byl. Nedivím se. Dnes je možné překroutit jakoukoli historickou událost a aplaudovat esesákovi v kanadském parlamentu za udatný boj proti zlému Rusovi. Zajímalo by mě, jakou verzi Komenského, Karla IV. nebo jiných skutečných velikánů bychom dostali, kdyby si ho vzali do prádla tihle přepisovači historie. Vlastně ne, nezajímalo.

Knížka u nás vyšla v 50. letech hned 3x, protože udatný a čestný ruský člověk z prostých poměrů se krásně hodil do stranických vzorců. Je to tendenční? Neřekla bych. Přibarvené? Určitě ano – jako všechny mýty a legendy. Leč i mezi dobyvateli byly bílé vrány (viz Tanec s vlky), i v nejhlubší beznaději lze najít lidskost a soucit. A takovýchhle bílých vran je v literatuře jako máku, protože jim čtenáři rádi drží palce. Že je zrovna tahle knížka ruská na tom nic nemění. Čím větší národ, tím větší legendy, ne?