Básně a povídky přehled

02.01.2022

Zábranovy Básně a povídky jsou pro mě jeden z nejdůležitějších nakladatelských počinů roku 2021 u nás. Je potěšitelné vlastnit v jednom úhledném svazku klíčovou část Zábranovy původní poesie a prózy - bezmála 600 stran textu je tu doplněn skutečně rozsáhlým a erudovaným komentářem, v němž je vysvětlována motivace editorů při sestavování výboru, které bylo problematické, protože Zábrana za sebou nenechal ucelené dílo, ale částečně fragmentální, nedefinitivní rukopisy, dále jsou v něm obsaženy škrty a varianty, charakteristika rukopisů a poznámkový aparát. Editorská úprava splňuje vysoký standard České knižnice, zdá se, ve vsech ohledech. Vkusná je i nová, aktualizovaná grafická úprava, v níž vycházejí poslední svazky této edice - na tento byl použit výřez z obrazu Mikuláše Medka, Zábranova přítele a současníka (důvod pro zvolení právě tohoto umělce je blíže vysvětlen na předsádce knihy). Česká knižnice tak navazuje na tradici jiných reprezentativních edic, například již zaniklé Světové knihovny Odeon, když jednotící design knih zpestřuje obrazy umělců, kteří generačně či tematicky souvisí s autory.
Za uplynulý rok jsem se s Janem Zábranou seznámil (to je to pravé slovo) prostřednictvím výboru z deníků Celý život, který mi zahrál na tu správnou, velmi osobní strunu, takže když jsem se nyní po Vánocích pustil do Básní a povídek, měl jsem pocit, že vím, do čeho jdu, i když jsem od tohoto autora (a především básníka) dosud žádné verše nečetl – krom těch, které jsou roztroušeny mezi deníkovými zápisy. Není možné poměřovat, jestli jsou literárně a historicky důležitější Zábranovy deníky, nebo básně, pravda však je, že po stálém pročítání Celého života jsem si vypěstoval lehce nevkusný zvyk referovat o jeho pisateli jako o "Honzovi" (nejen známka důvěrnosti, ale možná i jistého druhu identifikace s J. Z., protože Jan jest jméno mé).
Zábranova poesie má silné autobiografické prvky (především sbírka Zeď vzpomínek, což by klidně mohl být alternativní název pro Celý život), tahle tendence je ještě silnější v povídkách, jejichž vypravěč se nezřídka otevřeně identifikuje s pisatelem, takže jsem se nemýlil, když jsem tušil, že motivy z deníků se budou prolínat celým Zábranovým dílem, které je proto nezaměnitelné. Jedním z takových nezaměnitelných motivů je všední zkušenost, každodennost rámcovaná komunistickou totalitou, která umrtvuje kulturu i myšlení, v horším případě cítění, splývá v jednolitou zeď činností, v pásmo infinitivů, v nepřetržitý polospánek, který chrání před zoufalstvím z absurdity takového života. Tato zkušenost je mistrovsky uplatněna v polytematické básni č. 90 ze sbírky Utkvělé černé ikony, podle jejíž prvních a posledních řádků dostala kniha Celý život svůj název. Dalším důležitým motivem je zmíněný totalitní režim, za jehož vlády Zábranovy texty vznikaly. Mohu-li to říct úplně bez obalu, Zábrana považoval komunisty za zásadní příčinu "posranosti svýho života." S biologickými sklony k depresím k tomu je pochopitelné, že ve své době velmi trpěl ("sebevrazi jsou moji odvážnější bratři" – jeden citát z deníků za všechny). Pro nás je štěstí, že vůbec psal, když po krátkém období v 60. letech neměl šanci být publikován jinak než jako překladatel. I když se režimu nikdy nepodařilo Zábranu zlomit, a dokonce ani ohnout tak jako například L. Fukse (či co se to tenkrát stalo) a mnoho dalších, skutečností je, že v pozdějších letech svého života se poddal rezignaci, nekladl odpor, záměrně se nezapojoval do disentu ani undergroundu, důvodem zřejmě bylo naprosté vyčerpání. Sil i vyhlídek na lepší budoucnost. Jiří Žák tento stav popisuje slovy "účastná neúčast", což je do jisté míry výstižné, i když velmi shovívavé a čpí to alibismem... Ruku v ruce se zkušeností s totalitou jde malší motiv, který se nejlépe promítl v povídkách Srdce ženy a Psovod Gerža – odcizení. Navzdory tomu, že jsou Zábranovy texty zalidněny postavami z jeho skutečného života (Eva, "Helmuth", Jungwirth...), se kterými se často a aktivně stýkal, táhne se jeho dílem pocit osamění a vykořenění. Krom přirozeného distancování od vlastního národ a nemála neblahých milostných vztahů se tu podepsalo i to, že byl nucen pracovat v továrnách, ve smaltovnách, mezi pražskými dělníky, na úkor studií a zapojování do kulturního dění. Tohle pracovní prostředí je asi nejdůležitějším námětem povídek, ve kterých proto vystupují postavy, s nimiž se Zábrana v té době stýkal, ale mezi něž nikdy, jak tomu dává bez špetky patosu pociťovat, nikdy nepatřil.
Dílo Jana Zábrany je specifické svědectví o jednom období naší historie, na které se nemá zapomenout – to říká mnoho lidí a není to o nic menší pravda, než že jeho básně, povídky a deníky tvoří upřímný, bezprostřední portrét jedné osobnosti, která vynikala nejenom svým neobyčejným básnickým talentem.

"Nikde jediná stopa naděje,
nikde jediná stopa zoufalství.
Šaty se leskly deštěm, nadouvaly větrem
a zástup, vyvátý z nádraží,
se v deštu a větru podobal listnatým lesům.

Přehlídka krátkých filmů."

(str. 250)