Básně. Sv. I přehled

04.07.2016

Za celé Spisy I bych dala 1,5*, kdyby to šlo, ale vzhledem k tomu, že to nejde a jde o vydání "4 v 1", zaokrouhluji nahoru.

Ballady a romance (*)
Tak první sbírkou mě Hálek neokouzlil. Nevybrala jsem ani jednu báseň, skrze kterou bych zde chtěla přiblížit ostatním básníkovy kvality. Líbí se mi motivy, ale zpracování mi připadá chabé, a to jak z technického, tak z vypravěčského hlediska. Každou chvíli to drhne a je to málo srozumitelné.

Pohádky z naší vesnice (*)
O něco lepší než předchozí sbírka, ale celkově mám prakticky stejný dojem. Opět nic, co by mi utkvělo v paměti a chtěla bych se k tomu vracet.

Večerní písně (*)
Jak už někdo trefně napsal, je to samý měsíček, hvězdičky, srdíčko, ptáček, slavíček, nebíčko, boleníčko... Čistou milostnou lyriku nemám příliš v oblibě. Na rozdíl od předchozích sbírek ale aspoň nemám problém s porozuměním, co chtěl básník říci. Také se mi zdá, že častěji sedí rýmy. Zvažovala jsem dvě hvězdičky, ale pak jsem se rozhodla zůstat při jedné (byť je to technicky zatím to nejlepší, co jsem od Hálka četla), protože mě tam otravovaly sebestylizace autora do role pěvce (a kdovíčeho báječného zneuznaného ještě... mně zatím stále ještě nepřipadá jako zneuznaný pěvec).
Zahrnuje Písně ranní, kde se alespoň vyskytuje trocha vlastenectví 19. století:
"Nemůžem vlasti více dát,
leč život váží také mnoho;
a nemůžem-li pro ni žít,
pak za ni padnem do jednoho."

V přírodě (***)
Hálkova vrcholná sbírka, která se mi zdá myšlenkově nejvyspělejší. Na rozdíl od Večeních písní má pozitivní (neukňouraný) náboj, byť často pojednává i o hrobech, smrti a nedostatcích lidského plémě. Převažuje jednoduchá přírodní lyrika, technicky to občas ulítává, ale za uklidňující účinek na (některé) čtenáře jsem ochotná dát hvězdu navíc. Zde chápu, že někdo si rád přečte něco, co ho dobře naladí v náročných dnech a tato sbírka pro něj plní svůj účel. Konečně jsem schopná vybrat i nějaké příklady Hálkových básní.

XXVIII.
Pán přírody! A z dějin těch,
jež sám si člověk píše,
víc plyne slz, víc křičí bol,
než z pusté stínův říše.

Pán přírody! A otročil
všem nízké mysli stvůrám,
a kdož jej zvedli v člověka,
ty uštval k hrobu chmurám.

Pán přírody! A nedoveď
ni tak si zmezit hráze,
by lidství své a nelidskost
měl aspoň v rovnováze.

Hleď, svatá matko, přírodo,
jak člověk choré dítě!
Snad v člověka se uzdraví --
až v lásce pochopí tě.

XXX.
Jen zevšednět mi nedej, bože,
v tu píď, již měřils mi svou láskou;
to raděj smrt, smrt desaterou,
než býti hrobem s lidskou maskou.

Být člověkem a přec jím nebýt,
nic nemít, co je duši svato,
bez lásky, bez jara a touhy,
a v srdci chlad a nezahřáto!

Oh, zlá to nemoc, nákažlivá;
stář pustoší tvář růžolící,
že když se dívám v lidské tváře,
jak bych se díval v nemocnici.

A k tomu jak by vše, co lidské,
jí chtělo mocí propadnouti:
že chvěju se i o mou zeleň,
by nesvlékla se v nahé proutí.

Ó bože, radš bych chtěl se státi
na širém poli sirným stromem:
ten z jara aspoň zakvete si
a v létě ptáčkům bývá domem.