Básnická řeč: Studie o významu přehled

17.09.2021

3. část
XII. Závěr
Existují různé druhy podivností. Rozlišovat poetickou podivnost od estetické. Poetická dává chvilkově porozumět racionálnímu, než se znovu promění. To je čistá poezie. „A jelikož mysl coby poznání existovala jako život a význam dříve, než si samu sebe uvědomila…“ (Barfield, 80).
Jazyk se vybudoval na základě smyslových vjemů. Jazyk jako zkamenělá poezie. Živá poezie vzniká tak, že v normálním procesu se vytvoří trhlina a vyklube se rannější a zapůsobí na pozdější. Použití archaismů je v pořádku. Potěšení z poezie je primárním cílem a je důkazem poezie. V poezii musí být pohyb. Poezie je tam, kde je život a proto pohyb, přítomnost. „Odtud absolutní hodnota estetického potěšení jakožto kritéria, protože než ji dokážeme cítit, musíme si být vědomi na jistém stupni jejího aktuálního postupu – nikoli pouze jejich výsledků“ (Barfield, 81). Toto je moc hezké: „Nad neustálou evolucí lidského vědomí, která se otiskuje do proměn jazyka, se vznáší duch poezie, neschopen se usadit“ (Barfield, 81). A na závěr: „Pouze když se pozvedneme z pohledu na stvoření k pohledu na tvoření, zachytí naše smrtelnost na okamžik hudbu otáčejících se sfér“ (Barfield, 81).
Příloha II
Kantova nauka ovlivnila celé moderní myšlení. Myšlení rovná se posuzování. Tady se dost zabývá kantovou filozofií, resp. filozofií obecně, což mně nebylo zcela srozumitelné. Nevidím v tom nějaký smysl, a tak mně stačí pouze abstrakce. Detaily mě nezajímají.
Příloha III
Nějak zvlášť mně nezaujala.
Příloha IV (subjektivní a objektivní)
Opět poněkud filozofické pojednání o objektu a subjektu. Nějak mně to nedošlo a k čemu bych to využil.
Doslov
Tady mně zaujalo na konci: “Nestačí, abychom spolkli pravdu, nýbrž srdce z ní musí sát jako mšice z listu, dokud nezíská její barvu a jeho potrava nebude viditelná i v tom nejmenším z vláken“ (Barfield, 101). Tato metafora mně zaujala svou poetickou hloubkou a vyvolala potěšení.
Velice poetická kniha o poezii a ještě více než to. Hluboká. Překvapující. Studená. Bezedná. Bude potřeba se k ní za čas vrátit. Připomněl jsem si pocity, které jsem kdysi prožíval při čtení poezie, které jsem zakoušel coby mladík. Uvědomil jsem si, že ten záblesk podivnosti, který se mně dotkl, když jsem si četl, nebo viděl v divadle Shakespeara, bylo to, co chci zakoušet znovu a znovu. Možná vezmu na milost Homéra, třebaže se ve mně bije ta mytologie se současným křesťanským krédem. Je to velice nesnadná kniha na pochopení a proto má hloubku, do které se budu vždy rád nořit, kde bude co nového objevovat. Čtení knihy mně přece jenom po prvotním zděšení, způsobilo potěšení. Na první přečtení jsem nic moc nechápal. Na druhé už to bylo lepší. Pak jsem si to vše prošel ještě jednou a vypsal, co mně zaujalo.
Původní jazyk byl poetický a ten byl dán od Boha. K tomu autor nasměřoval čtenářovu mysl. Pokud máme z poezie cítit potěšení, musíme pociťovat změnu vědomí. Poetický jazyk je konkrétní ne abstraktní (abstraktní je tam, kde to autora nezajímá, nebo nevnímá inspiraci). Principem lásky si básník vybírá oblast, kde plně rozvine konkrétní slova, co ho nebaví, tam použije abstrakci (někoho baví louky pitvat do detailu a pro jiného je to jen louka). Vývoj moderního jazyka směřuje k abstrakci. Velký básník vynalézá slova. Ať nová nebo znovu objevuje zapomenutá (archaismy). Podivnost vyvolá estetické potěšení. Poezie to je pohyb a pohyb je život. Cílem poezie je potěšení z ní. Vede mně to všechno k logickému závěru, že Bůh dal řeč, ta byla zprvu velice poetická a později se z ní poetičnost vytrácela, jak pronikala abstrakce. Proto jsou proroci a žalmy a Jób (nejstarší kniha Bible) poezie. Jenom tam nějak nevnímám ten rytmus. Může to být překladem, který ji zmrzačil? Myslíme-li ve slovech, je rozum-myšlení od Boha, pak i slova musí být od něj. Další důkaz věrohodnosti Bible. Bůh dal Adamovi a Evě jazyk, protože pojmenovali zvířata. Jestli měl jazyk, mysleli. Jak řekl jeden filosof. Myslím, tedy jsem. Stále mně jistě uniklo spoustu hodnotných myšlenek této nevelké, avšak velice cenné knihy. Nebyl jsem nyní schopen vydolovat více. Ale o to raději se k ní budu vracet, jako ke starému známému. Autor mohl zařadit opakování do jednotlivých kapitol. Kniha by tak byla čtivější a srozumitelnější. Nakonec se objevilo v přílohách příliš mnoho filosofie, což přidal až později. Jelikož v oboru filosofie jsem vzdělán pouze povrchně, nebyl jsem zcela schopen uchopit hloubku filosofických myšlenek. Je to pro mě abstraktní svět, který pro mě nemá až zas takový význam, ale to je v pořádku.

17.09.2021

2. část
VIII. Tvoření významu (II)
„Význam je vše. Když dokážeme zakoušet změnu významu – nového významu – pak se můžeme skutečně chytit za ruce a zpívat s jitřními hvězdami, protože pak jsme u zrodu. To je jedno z míst, kde přesně génius, originalita jednotlivého básníka poprvé vstupuje do světa.“ (Barfield, 59). Rozebírání významů je vhodný druh kritiky. Logika uspořádává výrazy do výroků. Poetičnost objevuje nový význam. „Vztah básníka k výrazům jazyka je tudíž vztahem tvůrce.“ (Barfield, 59). Za významy jsou tajemství, která se nikdy nevyčerpají. Jediná cesta jak je objevit je o nich meditovat. Je potřeba v sobě najít sílu myslet i nemyslet. Tomu jsem zcela neporozuměl. Porozuměl jsem ale nalezení síly odpoutat se od zavedených významů „nebo myšlenkových forem vlastní civilizace (Barfield, 59). Připomíná bonmot O. Wilda: „jsou to spíše knihy, které tvoří lidi, než že by lidé tvořili knihy“ (Barfield, 61). Člověk ve svém nitru pracuje s poetickým a logickým principem. Pokud převáží poetický, vznikl by šílenec nebo mystik. Pokud však logický, člověk se stane sběratelem. „…jazyk skutečně jeví jako nekonečný proces metafory transformující se ve významu. Hledáním látky, do níž by vtělila svoji konečnou inspiraci, se představivost zmocňuje vhodného slova či věty a využívá je jako metaforu, a tak vytváří význam. Vývoj směřuje od významu přes inspiraci k imaginaci a od ní přes metaforu k významu, inspirace uchopuje to, co je nezachytitelné, a imaginace se vztahuje k tomu, co je již známé. (Barfield, 63). „Rozvoj myšlení probíhá metodou pokus-omyl“ (Barfield, 63). Objevuje se zde opět to známé, že na začátku a zde je nazývá primitivní (s čímž se nemůžu smířit), „když byly dnes již triviální myšlenky ještě nové, byl svět plný podobenství a přirovnání“ (Barfield, 63). Tam kde se daří prozaickému, se tvoří metafory. „…bez racionálního principu by nemohla existovat pravda ani poznání“ (Barfield, 64). „Kdyby nebylo povahy básnické či prorocké, brzy by filosofie a experiment pohltily všechny věci, a pak by se zastavily, neschopny čehokoli jiného, než tupého přemílání stále téhož,“ Napsal W. Blake“ (Barfield, 64).
IX. Verš a próza
Podle Barfielda je rozdíl v duchovní povaze ne metrické=verš, nemetrické tzn. próza. Uvádí příklady, kdy i prozaicky uspořádaná věta může být poezie. Vrací se k rané literatuře, která byla metrická založená na pravidelně se opakujícím se rytmu. Prý to tak bylo dáno přírodou, která je metrická. Metrická forma jako tepající srdce…“kde neexistovalo myšlení o přírodě, ale myšlením byla sama příroda“ (Barfield, 65). Později vzniká próza díky rozvinutím racionálního principu (rozvoj abstraktních myšlenek, smyslové omezení) a to odděluje člověka od života přírody. Dle Coleridge je poezie „nejlepších slov v nejlepším uspořádání“ (Barfield, 66). Mluví u poezie o hudbě a ta tvoří „více než polovinu významu v moderní logice“ (Barfield, 67).
X. Archaizace
Vrací se k počátkům své knihy. Potěšení z poezie způsobuje vzrušení z estetické představivosti a to způsobuje změna vědomí z jedné úrovně na druhou. Jazyk s vyvíjí od básnického k prozaickému. „Jazyk doby není nikdy jazykem poezie“ (Barfield, 68). Poezie má vždy archaický náboj. Básník nemá rád abstraktní slova a používá konkrétní. Má raději hlavní místo vedlejších vět. Gramatika se přizpůsobuje vyjádření abstraktní myšlenky. Básník volí mezi srozumitelností jazyka a půvabem. Zvyšující se přesnost je vhodná pro fakta, ale nevýhodou pro emoce a kontemplaci. Básník když tvoří nové, křísí i něco dávného a opět to staré obsahuje „doznívání oněch kročejů přírody“ (Barfield, 70). Existuje prozaický a básnický výběr slov stejně jako rozdíl ve slovosledu. Prozaici se učí z rozhovorů, básníci od jiných básníků. Velký básník dává moudrost a význam jazyku. Dává „ve slovech plně průchod své vlastní zkušenosti, která je přesahuje“ (Barfield, 71). Abstrakce je zde vykreslena jako ničitelka poezie. Básnící mají sklon ztrácet „kontakt s mluveným jazykem svých současníků (Barfield, 73), na rozdíl od prozaiků. Archaizace je návrat k přírodě- počátkům. Je to žádoucí vzhledem k úzu, že raná poezie je ta nejlepší. A protože jsou nepochopeni svou dobou (jazyk vzdálený módě), tak sláva velkých básníků bývá až posmrtná.
XI. Podivnost
Kritik by měl poezii i tvořit. Potřebujeme vykladače tam, kde příliš převážil poetický přístup. „…dokonalý básník také dokonalým kritikem“ (Barfield, 75). „jakýkoliv druh podivnosti může vyvolat estetický účinek“ (Barfield, 76). “Podivnost musí mít vnitřní důvod, musí být pociťována, jak vyvstává z jiné roviny či jiného modu vědomu, a nejen jako pouhá výstřednost výrazu“ (Barfield, 76). Nějaké nové slovo by „nedokázalo by k estetickému účinku přidat nic (vyjma zvukové kvality)“ (Barfield, 76). To skutečné estetické potěšení připoutá k sobě člověka a zabrzdí ho v růstu poznání. Podivnost vyvolá estetické potěšení. Podivnost o to jde. Podivnost není obecná. Je konkrétní ne abstraktní. „…ale může být cenné poukázat zde na instinktivní tíhnutí básníků a dalších lidí užívat obecné pojmy u věcí, které neznají či jimi opovrhují, nebo u nichž nedokážou rozpoznat žádnou poetickou hodnotu a konkrétní pojmy – dokonce i technické – u věcí, jež je skutečně inspirují“ (Barfield, 78). A dále pecka „Láska je původcem důvěrného poznání, protože to, co milujeme, není nudné, ale rozkošné, když to podrobně pozorujeme“ (Barfield, 78). Technické termíny v poezii neocení člověk zevnitř, nýbrž zvenku. Člověk se cítí frappé, když si vyslechne odborný rozhovor nadšenců do nějakého koníčku, nebo profese. Podivnost nemusí automaticky vyvolat úžas. S úžasem je to ještě složitější. Plně tomu nerozumíme. "Ve skutečnosti podivnost probouzí úžas, když jí nerozumíme, a estetickou představivost, když jí rozumíme.