Báthory - život a smrt přehled

07.10.2024

(SPOILER) Výpravná a poměrně rozsáhlá publikace je rozdělena na dvě části. V první z nich (cca 60 % knihy) se píše o historii přelomu 16. a 17. století, zejména o každodennosti tehdejší doby z pohledu (především) šlechtických vrstev společnosti. V prvních dvou kapitolách se dočteme o válečných strastech a orientálních zvyklostech Osmanského Turecka, poté se dozvíme o rození, výchově dítěte, uzavírání manželství, strastech manželského soužití, o významu práce v dané době, nemocech či využití volného času z pohledu šlechticů. Text často zdůrazňuje, jak to měla tehdy těžké žena včetně příslušnic nejvýznamnějších šlechtických rodů. Druhá část pojednává o Alžbětě Báthoryové-Nadásdyové, zejména rozebírá kauzu týkající se toho, že měla mučit a vraždit mladé dívky. Autoři knihy považují tuto kauzu za smyšlenou a Báthoryovou za oběť nějakého zákulisního spiknutí. Z toho důvodu předkládají čtenáři několik verzí, jak k tomu mohlo dojít. Uvádí mj. zajímavý údaj o uvěznění jejího příbuzného Zikmunda Báthoryho v Čechách, k čemuž došlo ve stejném roce jako k uvěznění Alžběty. Lengyelová a Várkonyi nepopírají existenci spisů z vyšetřování a soudního procesu, ale zdůrazňují řadu zajímavých aspektů: výpovědi téměř všech svědků byly velmi neurčité a fádní (skoro nikdo nic na vlastní oči neviděl), výpovědi čtyř služebných Alžběty byly sice konkrétní, ale zase byly učiněny po mučení (tři z těchto osob byly navíc urychleně popraveny, zatímco Benická po procesu úplně „zmizela z dějin“), Alžběta byla zatčena jako šlechtična, přičemž nebyla přistižena přímo při zločinu, později se s ní nekonal žádný proces, což bylo proti dobovému právnímu úzu a také to delší dobu vadilo císaři Matyášovi II., mezi svědky Alžbětiných zločinů zcela chybí příbuzní jakékoliv z obětí (sic!), většina popisů údajného bestiálního mučení dívek vznikla v pozdější době – tj. všechno, co bylo napsáno kromě spisů z vyšetřování a soudu a krátkého záznamu pastora Ponického. Autoři také polemizují s tím, že palatin Juraj Thurzo měl v úmyslu chránit potomky Báthoryové. Na druhé straně je pravda, že se na majetku Alžběty neobohatil a dědictví po ní se ocitlo v rukou jejího syna a dvou dcer. Sama se o to také zasloužila, jak se v knize též uvádí. Některé konkrétnější údaje z výpovědí několika svědků však autoři knihy velmi bagatelizují (zejména kauza dívek uvězněných v jedné části hradu, které zemřely hladem a žízní nebo popis jednoho mučení, který může být podle obou historiků popisem dobového léčebného postupu!). Jindy se jim samozřejmě dá věřit: pozdější legendy či romány o Alžbětě uváděly, jak byla terorizována tchyní, kterou však ve skutečnosti sotva poznala (zemřela roku 1571, když bylo Alžbětě jedenáct let), nezájem a neschopnost Alžběty starat se o jiné věci než o zabíjení a mučení rovněž nemohou být pravdivé, protože hraběnka Báthory-Nádasdy několik let vedla správu několika panství a podle dochované korespondence se nevyhýbala hospodářským nebo politickým záležitostem. Pokud šlo o poddané, ti se svých pánů nebáli tolik, jak si leckdo myslí. Autoři to dokumentují případem, kdy si Alžbětini poddaní otevřeně stěžovali na robotní podmínky. Jsem rád, že jsem si knihu přečetl. Stále si ovšem myslím, že těžko mohlo jít o až takový komplot, tj. Alžběta podle mě nebyla nevinná a zřejmě občas některou dívku mučila nebo zabila (respektive nechala mučit a zabít), nicméně se vzhledem k řadě poznámek z této knihy asi těžko jednalo o stovky obětí. Tolik můj názor, přestože obecně nejsem zastánce výroku „na každém šprochu pravdy trochu“. Tomu, kdo se o případ Alžběty Báthoryové-Nadásdyové zajímá, doporučuji k přečtení tuto publikaci, ale také jim doporučuji knihu s opačným stanoviskem: Tomáš Bednařík: Ďábel s tváří anděla.

11.09.2023

Při čtení jsem si vzpomněla na našeho češtináře ze střední školy - pěkné, ale název díla má určovat obsah díla, což neodpovídá, nejlepší známka za 3. Už jen začátek knihy není úplně pro slabé povahy, nemálo stran je věnováno době za turecké války, takže je součástí i výčet všech možných zvěrstev páchaných na běžném obyvatelstvu např. násilným pitím močůvky počínaje, znásilněním pokračuje a zakopáváním malých dětí do země konče. Super, že teď znám oblíbené pochoutky na stole Turků na přelomu 16. a 17. století, ale krom jedné věty sem a druhé tam se o Báthory Erzsébet začíná mluvit cca až na straně 175 a to už v souvislosti s vyšetřováním případu, ani ne za 100 stran následuje epilog. Kdyby to bylo o době Báthory, ok, ale tady jsem se dozvěděla víc o Thurzovi, Batthyánym a dalších osobnostech doby. Jsem zastáncem teorie, že Erzsébet je spíše démonizovaná, takže se mi líbila argumentace a výzkum autorů k případu, ale bohužel toho o jejím životě celkově bylo uvedeno v knize dost málo.