Bílá nemoc přehled

10.02.2025

Stává se, že v literatuře narazíte na dystopii, která je mrazivě aktuální, ale naštěstí stále ještě jen literární. Pak jsou tu ale díla jako Bílá nemoc, která dávno překročila hranice fikce. Zatímco Válka s Mloky se čte jako nadčasové podobenství o kolonialismu a hrozbě autoritářství, Bílá nemoc je Čapkovo nejostřejší drama, nebezpečně konkrétní, nesnesitelně relevantní.

Čapek se zde ocitá v poloze sžíravého moralisty, který tentokrát nečeká na to, že se čtenář chytne mezi řádky, ale rozprostře před něj přímočarou, skoro až plakátově jasnou tragédii: svět na pokraji války, nemoc, která decimuje lidi nad čtyřicet a osamělý lékař, jenž má lék – ale jen pro ty, kteří se zavážou, že nebudou válčit. Hrdina, nebo fanatik?

Ne, tohle není subtilní Čapek z Hordubala, ani zádumčivý skeptik z Krakatitu. Bílá nemoc je kladivo, které buší na vrata a volá: „Probuďte se, protože za chvíli bude pozdě!“ Mistrně napsané dialogy, které jsou tak přesné, že je můžete citovat i dnes a budou dávat stejně děsivý smysl. Maršál, věrná kopie autoritářských vůdců třicátých let, galénovsky umanutý doktor a bezejmenné masy, které se dožadují silné ruky a národní hrdosti – vše dotažené do nemilosrdného konce, kde se stírají hranice mezi vítězem a poraženým.

Ovšem, není to útěšné čtení. Ani nemá být. Čapek se zde vzdává veškeré naděje a nechává svět shořet v plamenech, aniž by nám nabídl jakoukoliv cestu ven. A to z něj podle mě dělá jeho nejděsivější a zároveň nejsilnější drama.