Bratrovrah a tvůrce státu přehled

16.06.2024

Nebojme se historie a historických knížek, neboť mezi nimi jsou takové, které nás svým půvabem dokáží okouzlit!

Kniha pana doktora Lutovského o Boleslavovi I. je toho krásným příkladem. Autor knihu začíná se slovy, že málo z následujího příběhu je jisté, či dokonce historicky potvrzené. Přesto se mu ale daří líčit neuvěřitelně poutavý příběh o jednom z "největších Čechů".

Studium raného středověku je jedna velká detektivka, kde pouze z nepřímých důkazů dokážeme vyvodit zlomky pravdy. Narozdíl od moderních dějin se musíme spoléhat na zavádějící a často nespolehlivé písemné prameny, které nás podobně jako falešné důkazy svádějí na zcestí. Předobraz Boleslava I. jako vraha a zhoubu našeho národa je slepá ulička našeho historického detektivního případu, v rámci kterého se nové a často revoluční nové objevy začínají objevovat až za Františka Palackého. Jak strašně jsme se pletli v tomto českém panovníkovi!

Knížku doporučuji opravdu všem. Je to velmi lehké a p poutavé čtivo, které je doplněno mnoha tématickými obrázky. Osobně mě nejvíce fascinovala staroboleslavská teorie Dušana Třeštíka, který naznačuje, že k bratrovraždě vlastně mohlo dojít pouhou náhodou.

(Povinná četba ke státnicím) „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet,“ napsal Ludwig Wittgenstein. Historikové a archeologové raného středověku se ho rozhodli ignorovat. O věcech, o nichž nelze mluvit (protože o nich nevíme nic nebo víme jen málo, nejistě a izolovaně), nejen že nemlčí, sepisují o nich knihy. ;)

Michal Lutovský se tedy pokouší o portrét, respektive alespoň siluetu „pražského knížete“ Boleslava. Sestavuje ji na základě dedukcí, několika písemných zmínek (zejm. u Widukinda a ibn Jákúba) a střípků archeologického materiálu. A doplňuje ji všelijakými odbočkami, třeba k Pražskému hradu či Ottonům.

Kromě životopisu má být kniha i Boleslavovou apologií a korekcí mýtů. Proto autor například zdůrazňuje, že sv. Ludmila nebyla neškodná zbožná bábinka, nýbrž aktivní politička, jíž se stala osudnou orientace na Bavorsko. Nebo že o vraždě sv. Václava víme v podstatě jen tolik, že se udála (a kde), zato už si nejsme jisti kdy, jak a proč. Samotného světce pak Lutovský načrtává způsobem, řekněme, zálibně cynickým. :D
„... Václav, rozespalý po bujaré večerní hostině, kdy medovina jistě tekla proudem, opustil nízký dřevěný srub, po cestě možná zakopl o slepice a všudypřítomné odpadky a směřoval chladným ránem ke kostelíku, který bychom dnes patrně označili za větší venkovskou kapličku. ...“

Sice by mě asi víc bavilo polykat hřebíky, než číst o českých zemích X. století, ale za to autor nemůže. — Trochu větší problém mám s tím, že Lutovský pokládá za Boleslavovu největší zásluhu zachování české státnosti, aniž by vysvětlil, proč by měla být česká samostatnost dobře, kdežto integrace českého elementu do Říše špatně. Hodnocení „samostatný český stát = správně, splynutí s Němci = špatně“ je subjektivně podmíněný axiom, ne vlastnost samotné historické látky. (Osobně bych brala to druhé, tedy integraci Čechů do německého prostoru po způsobu Polabských Slovanů.) Nic proti politickým názorům, ale v knihách by je asi bylo záhodno oddělovat od názorů vědeckých.