Bratrstvo smutného zálivu a jiná próza přehled

28.04.2022

(SPOILER) Mystická novela (v podtitulu označena za „dobrodružný román“) českého mystika a okultisty, dekadentního spisovatele Josefa Šimánka (titulní ve stejnojmenné sbírce fantaskních povídek), kterou lze (s přimhouřením oka) zařadit i do žánru fantasy, podžánru „cesty ke ztraceným národům a civilizacím“. Však se také někdy označuje jako „haggardovský román“. Ve skutečnosti jde spíše o „iniciační“ novelu, žánr, který oblibují autoři mystické literatury. (Autor ovšem bývá zmiňován i mezi českými autory žánru hororu.)
Do děl H.R.Haggarda, klasika a jednoho z „vynálezců“ cest za ztracenými civilizacemi, posílajícího své hrdiny (hlavně Allana Quatermaina) k ztraceným, dnešnímu světu neznámým národům a civilizacím kdesi v nitru Afriky, má ovšem dost daleko. Ne, že by Haggardovy romány nebyly také mystické – možná i více než u Šimánka. Tam jde ovšem (alespoň u těch lepších) o plnohodnotný dobrodružný román s mystickými a fantaskními prvky, který se sice odehrává v nějakém „ztraceném světě“, ale jde o dobrodružství s prvky tajemství v jinak reálně popsané Africe někdy po roce 1850. Šimánek zavádí své hrdiny kamsi do Himalájí, od civilizace (Bombaj) mnoho dní cesty, rychlíkem a také autobusem (několikadenní velice rychlá jízda po silnicích, existujících v naprosto neobydlené a neznámé krajině!, tankování paliva se neřeší) a nakonec mnohadenním pěším pochodem přes ledovce a vysoké hory. Hrdinové se dokonce dostanou hned do dvou „ztracených civilizací“. Cestou jsou příslušníky jedné, primitivnější (v náznacích původem ve starém Egyptě) zajati, ale podaří se jim uprchnout a pokračovat do druhé, reáliemi sice připomínající svět řecké antiky, ale jinak veskrze moderní evropské (fantastický mechanismus, posunující celou skálou, aby bylo možno tunelem – dlouhým 5 hodin chůze - vstoupit), ve zcela nedostupném, horami uzavřeném údolí kdesi v Himalájích, kam se uchýlilo tajné „Bratrstvo Smutného Zálivu“. Není to ale žádné Hiltonovo Šangri-La, země duchovna a meditace mimo svět, spíše jakási Shambala, centrum, které aspiruje na to řídit ze skrytého místa vývoj světa prostřednictvím svých zasvěcenců (vlastně dnes tak oblíbená spiklenecká teorie v zárodečném stadiu).
Zde autor opakuje (zmiňuje) čertví kým vymyšlenou blbost o údělu vyvoleného českého národa, předurčeného duchovně (jednou) vést lidstvo, jehož hlavním městem a duchovním centrem bude jednou Praha (indicky vlastně původně „Pregaja“…). Hrdinové (dva Češi) se do tohoto údolí dostanou z ne zcela racionálně pochopitelných důvodů (jeden chce sledovat jakousi „femme fatale“, o níž se domnívá, že mu zmizela kdesi v Indii) a zde, v údolí Bratrstva Smutného Zálivu dojde k jejich „zasvěcení“ – dost levnému (proti potížím takových adeptů v jiných „iniciačních“ románech), asi podle hesla když jste se sem dostali, tak vás bereme do Řádu zasvěcenců. Už způsob, jak se tam hrdinové dostanou je dost primitivní, dokonce bych řekl, že cesta Johna Cartera na Mars, vysvětlená usnutím v nějaké jeskyni, je reálnější. Také „řešení“ dobrodružných situací cestou je velice jednoduché. Jeden z hrdinů pak odchází zpět do našeho světa, zřejmě do Prahy, jako agent „Bratrstva“, zasvěcenec, který má pracovat na naplnění cíle, naznačeného v úvodu celé knihy: “Titulní novela přítomné knihy, zbudovaná na prastaré pověsti o budoucím středisku evropské kultury, jímž má se státi Praha, ležící v srdci Evropy…“ nebo samotným autorem v textu novely „Čechy mají být střediskem světového intelektuálního hnutí obrodného“ (!). O jakou „prastarou“ pověst se jedná jsem zatím nikde nezjistil, o skvělé budoucnosti českého národa, spasitele lidstva, který povede celé lidstvo k vyšším duchovním úrovním, zato píší různí moderní pisálci, šířící spiklenecké teorie (Ivo Wiesner, například) .
Titulní novelu doplňují v knize ještě 3 povídky. Je z nich vidět umanutí (nebo jde o specializaci?) autora starověkým Řeckem. V první (odehrávající se ve starověku) jde o jakousi sci-fi (horor ?) – vypěstování vraždící rostliny. Ve druhé, mystické, z Řecka naší současnosti, jde o příběh umělce – malíře, který nakonec zmizí z našeho světa a odchází mezi stále reálně existující postavy řecké mytologie. Tahle povídka, přes svou rozvláčnost, je asi nejlepší. V poslední, opět ze starověkých Athén, jde o vražednou pomstu na sokyni v lásce. Autor je Řeckem, jeho mytologií a jejími postavami zcela ovládán, jak dokázal už ve svém asi nejlepším a nejznámějším díle, románu Háj satyrů, který je ale rozhodně o třídu lepší – i bráno z hlediska fantazie a hororových prvků - než tato sbírka povídek.
Mne zaujal jeden detail z oblasti hororu. U Šimánka snové i reálné výjevy, kde se objevují mytologické postavy, antičtí bohové či bohyně, zhusta doprovází podmanivá hra na flétny (nástroj satyrů) či píšťaly (citát Šimánka: „Úchvatná hudba tajemných píšťal vítala je z dálky...“). Zcela jinak zní tytéž nástroje mistrovi hororu, Lovecraftovi: zvuk fléten a píšťal je hudba naopak vždy doslova pekelná, doprovázející kreatury, lidstvu vysloveně nepřátelské a nebezpečné (citát z Lovecrafta: „...přízračný zpěv černé mše, výkřiky umírajícího děcka, neladné kvílení píšťal...“). Je vidět, že stejný (nevinný) předmět lze v hororu využít jako rekvizitu k naprosto opačným cílům.