Černá koule přehled

29.11.2018

Poslední dobou čtu docela ráda povídky, nějak mi vyhovují krátké příběhy, tentokrát jsem sáhla po Meyrinkovi, mám s ním totiž už své zkušenosti (Golem, Zelená tvář), a zkusila krátké příběhy v jeho osobitém podání.
Bylo to tak trochu, jako bych četla dvě knihy v jedné, Černá koule je útlá, rozměrově malá knížečka a přesto se podařilo Meyrinkovi „vtěsnat“ do ní dost různorodé příběhy. Všechny mají společný prostor – Prahu, ta má ovšem v Meyrinkově podání dvě různé podoby.

„Lidem, kteří v Praze ještě nejsou aklimatizováni, se ovšem doporučuje, aby se delší dobu otužovali v nějakém panoptiku, než přikročí к návštěvě této kavárny. Pak se člověk tak snadno neulekne a dokonce se i trochu potěší, když příležitostně pozná toho nebo onoho pražského muže cti a s vnitřním potěšením si přizná: Hejsa, úplně tutéž hlavu jsem už přece viděl v lihu."

Podoba první - Praha jako „maloměsto" – v několika příbězích dostanete příležitost sledovat „směšné“ počínání Pražanů, tedy jejich snahy zařadit se mezi evropská velkoměsta :-) ... můžete tak sledovat lidskou komedii, protože příběhy jsou to samozřejmě hlavně o lidech. Meyrink s velkou dávkou ironie popisuje „městskou honoraci“ a ukazuje na pózy v kterých žijí, na jejich směšné počínání, na hloupost, neschopnost normálního úsudku, a taky na chamtivost – protože spojení hlouposti a chamtivosti se může Pražanům dost vymstít. Podle Meyrinka vlastně není o co stát, jestliže Prahu známe, či v ní žijeme :-).
V „maloměstské“ Praze se tak setkáte opravdu se svéráznými postavičkami a situacemi ... jako třeba s mužem, jehož jméno s předložkou „von" svědčí o urozeném původu, ukazujícím pyšně svou naditou peněženku (plnou stearinových svíček místo peněz), ... s manželkou milionáře pojídající ze své stylové pompadúrky místo bonbónů studenou čočku ... nebo se ocitnete na „nóbl" hostině, kde se podávají místo pokrmů atrapy, a kde se tomu hosté ani v nejmenším nepodivují :-). Budete mít dost příležitostí sledovat předstírání ctnosti a morálky ... protože Meyrinka vyloženě baví přivádět Pražany do situací, které je kompromitují a ukazují jejich falešnou tvář. Každopádně, bylo to dost zajímavé čtení, ale musím říct, že zajímavější pro mě byla druhá podoba Meyrinkovy Prahy.

Podoba druhá – Praha tajemná – protože to je to, co mě na Meyrinkovi nejvíc láká, v téhle poloze je pro mě nejzajímavější.

„Je v té čtvrti hrůzno, jako nikde na světě. Nikdy není jasno a nikdy úplně noc.Odkudsi vychází matný, mdlý svit, jako fosforeskující pára line se z Hradčan dolů na střechy. Zahneš do uličky a vidíš jenom mrtvé šero; v tom vytryskne ze štěrbiny okna přízračný světelný paprsek a prudce jako zlomyslná jehla tě bodne do zornic. Z mlhy se vynoří dům - se zalomenými rameny a s ustupujícím čelem - a bezduše jako zdechlé zvíře civí z prázdných vikýřů к nočnímu nebi. Vedlejší dům se nakloní a žádostivě zašilhá rozzářenými okny na dno studny, jestli v ní ještě je zlatníkovo dítě, které se tam před sto lety utopilo."

Je to jiná tvář Prahy, se kterou se potkáte v Praze tajemné, hrůzostrašné a fantastické, v Praze „černě romantické“, tady vidím Meyrinkův nezaměnitelný rukopis, v příbězích plných moudra tajných nauk, předznamenávajících osud, odehrávajících se třeba v starobylé Malé Straně, v starých barokních palácích, tajemných zahradách a za vysokými zdmi, kdy hrdinům příběhů je našeptáváno, ocitají se na tajuplných místech jakoby náhodou a přitom jsou pod vlivem magické moci, nebo prostě osudu. Tak tohle mě vážně baví číst ... a pro tohle se budu k Meyrinkovi vždycky ráda vracet :-).