Červená žiara nad Kladnom přehled

Chtěl jsem téhle knize dát spravedlivou šanci a přistupovat k ní bez předsudků. Bohužel jsem ji četl krátce po dočtení Anny proletářky od skutečně nadaného spisovatele, a snad i proto jsem k ní tak nesmířlivý.
Popisují se v zásadě tytéž historické události jako v Anně proletářce - prvoválečná bída, ještě větší bída a hlad mezi dělníky po konci války a vyhlášení republiky a nakonec stávky a bouře, které vyvrcholily obsazením Lidového domu policií a rozdělením strany socialistické dělnické na levici (KSČ) a pravici (ČSSD).
Stejně jako v Anně proletářce je děj ponořený do ideologie tak, že se zmateně rozhlížíte a hledáte postavu, která ještě myslí na vlastní pěst a dosud nečetla Marxe a Lenina. Tohle není román otázek a hledání, chybí tu vlastně jakákoliv nejistota, vše předem směřuje k jednomu morálnímu závěru (připomínám, že kniha byla napsána až v 50. let, s vědomím toho, co bude v dějinách následovat).
Silnou stranou této knihy je popis dělnického života a různá příkoří, která je potkala. Zde byla kniha velmi uvěřitelná. V popisu buržoazie už tak přesvědčivá nebyla - každý trochu bohatší člověk v téhle knize je ztělesněný ďábel.
Slabou stranou je, že v téhle knize těžko vůbec vysledovat osudy konkrétních lidí, když jsou zavalené citacemi z novin, z pamfletů, projevů, schůzí - vše vesměs epizodní s cílem zesměšnit opoziční názory a vyzdvihnout ty komunistické. Rozšafné rozhovory, které nad nimi vedou figurky v křeči, jsou spíš otravné, když každá rádoby diskuse o nich má předem daný závěr v souladu se stranickou linií.
Uvědomuju si, že velká část výtek, které tu vznáším proti Zápotockému, jsou vinou samotného žánru socialistického realismu. Přesto tak to cítím jako čtenář 21. století. Není to román v dnešním pojetí, je to už jenom historický dokument.