Červenec 1914. Poslední dny před válkou přehled

12.09.2019

„Lampy po celé Evropě zhasínají, a my je až do konce našich životů neuvidíme svítit.“

Volně parafrázuji slova anglického ministra zahraničí Edwarda Greye, která (údajně) pronesl začátkem srpna roku 1914. Léto toho roku bylo, dívám-li se na něj okem člověka jednadvacátého století, fascinujícím obdobím. Impozantní diplomatická bitva, jež byla svedena v červenci toho roku mezi politickou elitou Rakouska-Uherska, Německa, Ruska, Francie a Velké Británie – přesněji řečeno výsledek této bitvy – určil ráz a směr zbytku dvacátého století. Obrátil vzhůru nohama trůny a politická uspořádání a změnil charakter společnosti ve všech jeho aspektech.

Kniha Červenec 1914: Poslední dny před válkou z pera historika Seana McMeekina se zabývá právě onou impozantní diplomatickou bitvou, která se během měsíce přehnala Evropou a přinesla světovou válku. Objevil jsem ji zcela náhodou během volné chvilky, kterou jsem jednoho horkého letního odpoledne ušetřil mezi prací a krátkým obědem, a nakoukl do knihkupectví. Ačkoliv titulů s tímto tématem už jsem měl doma tři, zamiloval jsem se do té knihy hned, jak jsem přivoněl k inkoustu, a provětral její listy mezi prsty. Byl to přesně ten druh čtení, kterému láhev vína a půlnoc nestačí.

Příběh knihy psaly samy dějiny, proto jen stručně: ve vydařeném atentátu Gavrillo Principa na následníka trůnu, arcivévodu Františka Ferdinanda, spatřuje Rakousko-Uhersko vítanou záminku, jak se vyrovnat s problémovým Srbskem. Především tedy Leopold Berchtold, rakouský ministr zahraničí. Tradiční spojenec habsburské monarchie – Německo – ujišťuje svého souseda o bezvýhradné podpoře v zamýšleném konfliktu. Chyba. Berchtold odesílá do Bělehradu ultimátum, které srbská vláda musí odmítnout, protože některé jeho body narušují svrchovanost suverénního státu. Vyhlásí Srbsku válku, a to – poprvé v historii – telegramem.

Na to reaguje přirozený spojenec Srbska, Rusko, vyhlášením „příprav na válku“, tedy mobilizací. Německo, s obavami sledujíce pohyby ruských vojsk na své východní hranici, otáčí svůj zrak na západ – k Francii. Ta, na základě spojenecké smlouvy s Ruskem, mobilizuje také. Stanovisko císaře Viléma je jasné: „To znamená, že musím mobilizaci vyhlásit také!“

Co udělá Británie? Nejprve rozpačitě uvažuje o neutralitě. Tedy přesně do okamžiku, než německá armáda napadne Francii vpádem přes cíp Belgie (a tím naruší jeho suverenitu, smluvně garantovanou právě Británií). Začátkem srpna mobilizují i na Ostrovech a ministr zahraničí Edward Grey pronáší (údajně) svá prorocká slova. Celá Evropa je ve válce.

Ta kniha má atmosféru. Čtete-li pozorně, vyvstane před očima obraz ošuntělého nacionalisty, jehož dosavadní bezvýznamná existence trhne během jediného okamžiku kolem dějin způsobem, který si ani nedokáže představit. Vidíte Leopolda Berchtolda, aristokratického úředníka staletého mocnářství, kterak na svém zámku v Buchlovicích spřádá plány, jak vymazat Srbsko z mapy Evropy.
Představíte si císaře Viléma, zuřivě škrábajícího poznámky na okraje telegramů. Zoufale neschopného cara Mikuláše, jak vyhlašuje mobilizaci a pak ji zase odvolává. A nemůžete nevidět Churchilla, který – i když jeho nejslavnější válka má teprve přijít – šikuje britské válečné loďstvo do války, zatímco zbytek parlamentu stále mluví o britské neutralitě.

Zkrátka, je to dobré čtení, jehož téma výtečně literárně zpracoval Ken Follet v prvním díle své trilogie Století, příznačně nazvaném Pád titánů.

31.07.2019

Spousta zajímavých a překvapivých (alespoň pro mě) informací. Ve škole mě učili, že za vypuknutí války může Německo a jeho koloniální touhy. Jenže nic není černobílé. I když se Německo dopustilo několika neodpustitelných pochybení, po přečtení knihy se přikláním k tomu, že za rozpoutáním konfliktu stojí spolu Rusko a Francie a jejich obratná manipulace.