Cesta do Tibetu přehled

18.02.2021

Četl jsem toto. :: :: :: Dne 27. září 1712 se vypravil italský jezuita Ippolito Desideri na svou cestu do Tibetu. Jeho úkolem bylo obnovit tamní katolickou misi. Putování do místa "zaměstnání" trvalo Desideridemu tři a půl roku. Po devíti letech pro kompetenční spory mezi jezuity a kapucíny musel Desideri svou jinak úspěšnou misi ukončit a Tibet opustit. Zpátky do Říma se po strastiplné cestě dostal 23. ledna 1728. Záznamy o jeho odysseji se dochovaly pod názvem Cesta do Tibetu. "Konečně jsem po třech letech, pěti měsících a dvaceti dvou dnech od mého odjezdu z Říma, dva roky po odjezdu z Góy, jeden rok a šest měsíců od našeho odjezdu z Dillí a deset celých měsíců po odchodu z Kašmíru, 18. března roku 1716, den před svátkem slavného patrona sv. Josefa dorazil s boží pomocí do města Lhasy, hlavního města Třetího a největšího Tibetu, cíle naší dlouhé cesty a místa, které jsem zvolil za začátek své misie v tomto království," rekapituluje Desideri svou cestu Tam. Stěží je možné si představit, jakou vůli musel mít. V Tibetu je v té době jediným evropským křesťanem - jeho představený Freyre (zničený zřejmě místním klimatem) Desideriho během cesty opouští a vrací se do Indie. Desideri se ve Lhase dostává se na audienci k tibetskému "králi" Lhabzang Chánovi, jehož velkou náklonnost se mu podařilo rychle si získat. "...velmi poníženě jsem krále požádal o laskavé svolení k volnému, ničím neomezenému veřejnému i soukromému kázání pravd naší víry a k vykonávání úřadu, kvůli němuž jsem do těchto do těchto končin přišel." Jaká důvěra! A jaké přesvědčení. - Náklonnost krále ještě vzrostla, když jemu a jeho ministrovi - oba byli předtím otráveni politickými nepřáteli jedem - podává Desideri "římský lektvar", který hlavu Tibetu zbaví zdravotních potíží. - Desideri líčí obyvatele Tibetu, jejich zvyky, odívání, stravu a především jejich náboženství. Ačkoli neopomene podotknout, že jsou Tibeťané ke svým kněžím "důvěřiví a podvedení", nedává najevo povýšený odstup, vše líčí s upřímným zájmem badatele. Obdivuje tvrdost víry Tibeťanů, kteří by se dali raději zabít, než než by se vzdali předmětu svého uctívání a zavrhli kult svého světce. "Přiznám se, že při pohledu na takové projevy jsem si zmaten vyčítal, že mám srdce tvrdé jako kámen a že nedostatečně miluji a chválím skutečného Mistra Ježíše Krista, jediného Spasitele, zatímco oni tak něhyplně milují zrádce a chválí a vzývají vlastního škůdce a podvodníka." - Desideri popisuje, jak válčí Nepálci: "Před bitvou se obě armády častují velkými hrubostmi a nadávkami, a dojde-li pak ke střelbě z několika mušket, výstřely jsou zcela neškodné a nikoho neohrozí. Napadení se stáhnou do několika pevností, kterých je tam velké množství a které se podobají našim venkovským holubníkům. Stane-li se, že někdo z kterékoli armády padne a je raněn, musí armáda, v níž byla prolita krev, ustoupit druhé a žádat ji o mír následujícím způsobem: prostovlasá a nahá žena z jejího středu předstoupí před armádu a s pláčem, bijíc se v hruď, prosí, aby byl uzavřen mír, aby se upustilo od dalšího krveprolití a masakru. Poté vítězná armáda přednese své podmínky poraženým a válka skončí." - Cesta do Tibetu je velmi svěží vyprávění. Líčení mystických zážitků tam není. Natolik poutavě a s vášní však Desideri líčí aspekty tibetského lamaismu, že je zřejmo, že se musel do něj opravdově ponořit. Už po osmi měsících svého pobytu ve Lhase předkládá tamnímu králi vlastnoručně tibetsky psané dílo o základech křesťanství. - V kronice své tibetské cesty pro představené svého řádu se Desideri nedá zmást a ví, kudy čtenáře při popisech lamaismu vést: "...duše, která už překonala všechny vášně, postoupí dále, a proniknuvší k jejich kořenům, vyvrátí je a zcela zruší. Na tomto tak pěkném základě jejich pekelný zákonodárce pod záminkou vykořenění všech vášní s ďábelskou lstivostí vyvrací z jejich myslí skutečný, pravý a prvotní kořen poznání Boha." Až se vtírá myšlenka, o kolik Desideri věděl víc (a víc jistě věděl), než napsal... Ale konvertovat jej nenapadlo, jinak by se nevydával na cestu z Lhasy. Jeho misie mohla pokračovat v Dillí, kde Desideri mj. tamním křesťanům nechává vystavět nový kostel a zasvěcuje jej Nejsvětejší Panně... - P.S. Měl na konci své mise po letech zpátky v Římě Desideri pocit, že naplnil svůj úkol, proměnila jej jeho cesta, nebo se cítil úspěšně právě přesně v rámci, vytyčeném řádovou povinností? Víra, pro kterou se umírá... Pět let po svém návratu do Říma Desideri zemřel ve věku 48 let, s podlomeným zdravím a deprivovaný patrně i tím, že jeho tibetská cesta byla zbytečná - jezuité ve sporu s kapucíny prohráli a mise už neměla být obnovena. Čtěte.