Cesta kolem světa za osmdesát dní přehled

Jedna z mých knížek na cesty. Putovala se mnou po Andalusii, přeplula se mnou moře, četla jsem si z ní na terase pod minaretem během nočních modliteb v severní Africe. A pořád jsem na ni nadávala, protože mi nepřišla dobře napsaná.

Měla jsem dojem (a stále ho mám), že Verne ji sestavil na základě novinových rešerší a hesel v Encyklopedii nebo v Laroussovi. Že Cesta kolem světa je produkt řemeslné píle člověka, který se denně na několik hodin usadí k psacímu stolu a cosi smolí s pravidelností kardiogramu, bez fantazie a ingenia (no jasně, že při jízdě Pacifickou železnicí přepadnou vlak indiáni, co by asi tak spisovatel vymýšlel jiného). Štvalo mě, že počet charakterových rysů na postavu je jeden až žádný (Fogg je autista, Passepartout/Proklouz „dobrý hoch“ čili víceméně blbec a Auda zjevně nemá jinou funkci, než být křehká a oddaně pozorovat Fogga – konec konců si prý lze předsavit, že by „cestu kolem světa s příručním zavazadlem“ konal gentleman, ale „žena by naprosto nemohla!“).

A hlavně ta kniha postrádá logiku. Fogg je posedlý přesností a fanaticky věří v jízdní řády; to proto uzavře sázku, že objede svět za osmdesát dní; načež ho ale všechny nepředvídané komplikace nechávají „ledově chladným“ (což je jeho fixní epiteton) a „zdá se, že byly součástí jeho plánu“. Inspektor Fix (který mi, nemůžu si pomoct, připomíná o 11 let dříve napsaného inspektora Javerta, jenom bez psychologické hloubky) nemá žádný logický důvod, proč se po vstupu na americké území snaží Foggův příjezd do Anglie urychlit i za cenu rozhazování peněz; naopak by měl důvod dělat opak. A hlavně (SPOILER): to jako všichni zapomněli, že nevinný mučedník justice Fogg... unesl loď?

Na druhou stranu román obsahuje dost dobrých postřehů o národních povahách, hlavně štiplavé glosy o povaze americké. Verne v něm také problematizuje honbu za rychlostí: Fogg patří k gentlemanům, kteří „i na prohlídku města posílají za sebe svého sluhu“, při harcování po britském impériu odmítá vystrčit nos z kupé nebo kajuty a jeho cesta není projevem žádného romantična, nýbrž pýchy 19. století posedlého rychlostí, komplexu, který – jak říká Foggův odpůrce – není nikomu ničím prospěšný. Tím se 19. století tolik neliší od našeho („vzal jsem si týden dovolené a jedu na cestu kolem světa,“ jak jsem onehdy zaslechla v tramvaji) a myslím, že tahle zhůvěřilost kritiku potřebuje.

Když jsem se blížila ke konci knihy, došlo mi, že mě vlastně baví. Nevím, nakolik se Verne v závěru konečně „rozepsal“, a nakolik za to vděčím jen okolnosti, že jsem Cestu dočítala při pětihodinovém kodrcání polopouští, kde nic nebylo, ale fakt mě začalo zajímat, co se stane dál. Došlo mi, že ty postavy bez charakteru mi budou chybět (o to spíš, že na konci pasivní Auda udělá něco velmi aktivního), hlavně inspektor Fix. Pořád si myslím, že je to špatně napsané, akorát že je mi to fuk. :)

03.08.2024

Raději mám 20 000mil pod morem a Crsta do středu země, ale taky fajn. Prečteno v rámci čtenářské výzvy.