Cesta na Praděd přehled

04.12.2023

(SPOILER) Škoda, že to autor nenapsal na jeden zátah koncem 60. let. Druhá, menší půlka, dopisovaná po třiceti letech jako by neměla tu ostrost. Celý zachycený podnik je kulturně, pedagogicky a kdovíjak ještě fascinující: cesta Středočechů, vychovatelů se zemědělskými učni a učnicemi, koňmo na Praděd skrze kolektivizovanou krajinu. Holá nemožnost vydupaná ze země. V mnoha pasážích je to Vaculík ve své nejlepší síle, ale někde taky ne. Kouzelné noční cesty ještě ujdou, jejich tajnosnubná erotika už trochu méně a rozhovory kouzelnou tužtičkou jsou vyložená vypravěčská znouzectnost. Na gymnáziu v podhůří Jeseníků nám kdysi knihu představovali; informaci, že se v ní na Moravu dojde až v poslední čtvrtině a na Praděd se vůbec nevyleze, si nějak nevybavuju!

18.12.2022

Samá cesta! Koně, lidi, rodiče. Pouto mezi osobami se zdánlivě vzdáleného prostředí (střední zemědělská škola x redakce Literárních novin), ale i tak – touha po společném fotografování, cestě, bytí. Přes všemožné rozbité asfaltky, přes okrajové vsi. S naivním plánem přivýdělku pomocí promítání filmů o koních.
"Rychlejší člověk je jiný člověk", píše autor již na prvních stránkách o své nedůvěře vůči moderním výdobytkům, přičemž se drží hodnoty přirozenosti: na Praděd se vydává i se svou "družinou" koňmo, neboť se jedná o "pro člověka poslední přirozenou rychlost". Neprýští z toho nějaký zatvrzelý konzervatismus, spíš důvěra k osvědčeným a poznaným věcem, které jaksi korelují s krajinou. Vydání o tolik desítek let později pak skepsi vůči novotám ještě umocňuje: co by říkal Vaculík na TikTok, když lehce ohrnoval nos již nad mnohem jednoduššími "technologiemi"?
Ačkoliv se může zdát zprvu výskyt slovutného literáta mezi ostatními putujícími jaksi nepatřičný, ukazuje se, že ani pražské žurnalistické prostředí z Vaculíka nesejmulo jeho vesnické základy, že je schopen s lidmi napříč republiku naprosto přirozeně komunikovat; ať už je to svérázný a trochu záhadný kočí Milan (pes to nežral! čistě Jarda hoboj!), prodavačka z obuvnictví na maloměstě či polský statkář. Ačkoliv někde autor pohlíží na zpustlou zem způsobenou nešetrnou kolektivizací, v textu vyzařují situace, které by dnes už jaksi nebyly "lidsky možné" – přespávat den co den v stodole, obecním rozhlasem dát vědět o promítání filmů a rozbalit to před hasičárnou....
Vaculík uvelebený na šejtroku je bedlivý nejen v pozorování prostředí, ale zároveň krajinu prožívá ve více vrstvách. Pohlcen příběhy ze smolného knihy náhle místa oplývají i poměrně krutými úkony, a třebaže jsou staré půl století, spoluutváří Vaculíkův obraz krajiny – někdy i tak intenzivně, že nenápadně spoluputující navádí k bájným místům. Když se k tomu ještě přidají záhadná toponyma obcí, tak už nikdo nemůže pochybovat o nesmírnosti této zdánlivě pořád stejné cesty.
Trochu se mi protivilo to neodbytné kutnohorské vracení, jehož snovost je zaobalena v mlžném oparu, v obsesivním šmodrchání tužkou po papíře; možná mi to vadí spíš z morálního hlediska (což trochu umocňují dost zbytečný poznámky k mladším spolujezdkyním), ale to asi čert vem. Lze na to pohlížet i na jako obecný vpadnuvší záchvěv reality, který náhle člověka nepustí, zadře se mu pod kůži a rozpumpuje jeho imaginaci, třebaže je už od místa kilometry a týdny daleko.
Stylistický cval od Pradědu zpět do středních Čech jako by byl už trochu uspěchanější, i když je tahle cesta po kopytě stále skvostná. Vlastně je to dost veselý psaní – nemá nárok na nějakou myšlenkovou virtuozitu, ale skrz každodenní úkony a různost projetých vesnic se rozehrává velká cesta k více bodům – k vazbám k lidem, krajině, minulosti (ha, to Vaculíka dráždící Kladsko!). A do toho všechna ta poťouchlá trapnost (srbskolužický nadšenec, drobný nedorozumění mezi Josefem a Ludvíkem, trampoty s ojem), v té knize je zkrátka dost dobře. A koně žerou i hrušky, co by je nejedli!

V polích stály panáky, ale nikdo nesvážel, ačkoliv slunce svítilo a vánek vál. Úroda v posledních dnech moc promokla. Vstoupili jsme do Malejovic. Hned zkraje stála při levé straně stará stodola, jejíž vrata, dávno neotvíraná, byla pobita celou sbírkou podkov. Bylo tu mnoho podkov a rozličných – toho štěstí, přežili to ti lidé vůbec? Je zvláštní, že teď bývají o žních pole a vesnice tak pusté, a co tu dřív bylo různého pohybu. Z auta se to nepozná, autem se přefrnkne jedna obec za druhou a vůbec se nepostřehne místní duch, takže často projížděné obce začnou jej dokonce samy ztrácet. Ale když se zastavím pěšky pod stromem a prohlížím deset minut potichu náves, už ty šedé mrtvolky s tichým lupáním ve dřevě krovu začnou brát barvu a výklenky domovních štítů šeptají cosi rozpraskanými ústečky. Co, to mohou uslyšet a zapamatovat si malé děti a vědí o tom starci.
(s. 102)