Cestování – nejlepší životní investice přehled

19.07.2024

Ve zkratce vám kniha říká, že cestovat, poznat svět, poznat lidi, kultury a další věci, je jedna z nejlepších věcí, které pro sebe v životě můžete udělat a čím dříve, tím lépe. Knihu bych doporučil hlavně mladým lidem, ideálně ještě na střední škole. Aby šli a poznali svět, poznali sebe.

07.05.2024

Už v názvu se mluví o cestování v ekonomických pojmech, což mě sice mírně varovalo, ale očividně ne dost na to, abych knížku nepřihodila k antikvariátnímu nákupu. Autorovo podnikatelské hledisko tvaruje celý jeho způsob myšlení a vyprávění: navazování zahraničních přátelství je v podstatě „networking“, další cizí jazyk k angličtině zase „zvyšuje naši konkurenceschopnost na trhu“. Přitom knížka nemá být jen zhodnocením cestování z hospodářského úhlu, ale rádcem pro mladé lidi, jak vyřešit svoje kariérní nejistoty (tedy cestováním).

Osobně jsem ji četla proto, že publikací o cestování obecně (čili ne cestopisů z konkrétních destinací) se vyskytuje nemnoho a protože slibovala pár cestovatelských historek. A uznávám, že autorovy vzpomínky, jak si 18letý musel v Anglii najít práci a spal při tom na lavičce v parku, jsou inspirativní (jelikož to nakonec samozřejmě zvládl). Zbylé příběhy však podává jen v hrubých rysech a hodně se vzájemně podobají. O 24leté Holanďance Milou van Bruggen, pracující jako dobrovolnice v afrických národních parcích, bych si ráda přečetla celou knihu, autor jí však věnuje jen dvě věty a medailonek v závěru.

Na rozdíl od ostatních komentářů bych publikaci neoznačila za vysloveně naivní; Lukáš Kerhart otevřeně mluví o těžkostech, které mohou nastat, zvlášť při hlední práce v cizině. Na druhou stranu říká, že vycestovat byl měl povinně „každý mladý Čech“: „Háček určitě nikde není, ať přemýšlím, jak přemýšlím, žádné negativum na cestě do zahraničí nevidím.“ Tohle povinné (roční) vycestování mládeže do zahraničí praktikují v Izraeli, možná by stálo zato konzultovat s Izraelci, jestli nějaká negativa vidí oni. Já spatřuji přinejmenším jedno, které autor pomíjí, a sice že masové přesuny lidí nezůstávají bez vlivu na přírodní ani kulturní prostředí. Ano, souhlasím s Lukášem (a s Montaignem), že cestování tvoří integrální součást vzdělání a vytváření charakteru. Ale nepřemlouvala bych k němu nerozhodné a nenařizovala je povinně, když vidím, jaké škody už napáchal masový turismus.

A vlastně mám ještě jednu výhradu: způsob, jakým autor referuje o českém vysokém školství. Pominu, že zaměňuje pojmy univerzity státní a veřejné (státní univerzity jsou třeba ty vojenské, nikoli UK a MU). Ale musím se ohradit proti tomu, že Lukáš odsuzuje česká vysoká učení na základě 1. umístění v mezinárodním žebříčku, který ve skutečnosti vychází spíš z počtu publikací v angličtině vydaných danou institucí než z kvality výuky jako takové, 2. z vlastní statisticky neprůkazné rešerše sestávající z toho, že se Lukáš vyptával na Skypu svých kamarádů studujících (pouze) na severských a západních evropských univerzitách. Jasně, studijní zkušenost ze zahraničí je super a doporučuji ji, ale málokterá univerzita snese srovnání s UK. Lukáše navíc zajímaly především soukromé vysoké školy podnikatelského zaměření.

Nicméně knížka má skvělou korekturu a je napsaná velmi čtivě. Původně jsem ji plánovala přibalit na zahraniční výpravu, ale přečetla jsem ji skoro celou večer před odjezdem. :) Možná jsem na ni měla narazit už na střední škole, abych našla odvahu cestovat poněkud dřív a zkusila třeba gap year (i když na ten nikdy není pozdě! :D). Váhající studenti asi nemohou nic ztratit, když si ji přečtou.