Cestování v éře dostavníku přehled

19.02.2022

Moc hezký popis toho, jak se dříve cestovalo, jaké byly podmínky, v jakém stavu byly cesty a co všechno cestování obnášelo. Zpočátku je popis cestování jako takového, že lidé chodili hlavně pěšky - pro dnešní svět, kdy málokdo je schopný udělat i jen málo kroků do obchodu neuvěřitelné.
Jednou se ke knize určitě vrátím :)

18.05.2020

Suverénně jedna z nejlepších knih přečtených za bakalářské studium. Ačkoli jsem se do ní pustila z toho hanebného důvodu, že se dala zužitkovat u čtyř zkoušek zároveň a že byla útlá, dala mi rozhodně mnohem víc. Nadchla mě tolik, že jsem měla nutkání ji vychválit každému nebožákovi, který se během čtení vyskytl v mém okolí.

Skvělé a unikátní mi přijde především propojení kulturních dějin s hospodářskými. Vím, že prof. Hlavačka považuje dopravu za svou srdeční záležitost, a i kdyby mi to nebylo povědomo z jeho přednášek, knížka je toho dostatečným svědectvím. Svěží, duchaplná, čtivá, zajímavá, přínosná.
Seznamuje čtenáře nejen se stavbou a podobou cest nebo dopravních prostředků (kočárů, diligencí, pošt, extrapošt, rychlíků, koňky, železnice a plavidel), ale také se souvisejícími povoláními (posly, kárníky, formany, postiliony, poštmistry, stájníky, ...). A především s všednodenností cestování. Odpovídá na otázky, jaké to bylo, jet první železnicí v Evropě (nepříjemné: kouř, hluk, otřesy, tvrdá sedadla), veslicí (v noci na vás pršelo a plavidlo se sotva hýbalo) nebo poštovním rychlíkem, tzv. schnellwagenem (když jste vstupovali do hostince, už vás čekalo připravené mléko či káva na stole, zato jste měli nárok jen na čtyři hodiny spánku druhého dne cesty). :)
Bavilo mě zjišťovat, že chování cestujících se ve své podstatě příliš nemění: v 18. století přetěžovali poštu zavazadly, štvali koně, napadali postiliony, švihali je bičem a nutili je jezdit mimo stanice. Provozovatelé dopravy jim ovšem nezůstali nic dlužni. Někdy poštmistr zároveň vlastnil hospodu, takže podával jídlo až v okamžiku, kdy se troubilo k odjezdu; cestující pak snědl málo a zaplatil celou porci. Co dodat – lidská přirozenost je v čase konstantní.
Zaujalo mě, že šlechtičny prý při cestování poštou neměly výsady a musely respektovat, že u okna sedí ten, kdo si lístek koupil první. Představa postiliona s hodinami na krku zase nádherně ilustruje objev hodnoty času po Velké francouzské revoluci. Trvalou platnost má informace, že proti přehřátí pomáhá cukr se strouhaným citronem. Proti hmyzu v posteli se prý zase doporučovalo postavit všechny čtyři nohy lůžka do mísy s vodou, což by snad člověk mohl využít při cestě do méně civilizovaných krajů ještě dnes: tudíž díky za případnou inspiraci, lady Crownová. :)
Jediné, co mi chybělo, byla podkapitola věnovaná koním, případně jiným tažným zvířatům. Postrádám ji o to víc, že vím, jak má pan profesor zvířátka rád. Přesto 100/100.