Charles Bukowski přehled

27.08.2022

Jedna věc je číst jeho knihy a druhá brát ho jako člověka. S tím prvním rozhodně problémy nemám a rád si jeho knihy přečtu. Fakt ale je, že jako člověka si ho až tak nevážím, protože svoje mindráky a slabosti si kompenzoval nadměrným chlastáním a vlastně i povyšováním se nad lidmi okolo, na kterých si své frustrace i vybíjel. Někdo to může ospravedlňovat jeho uměleckou duší, ale žít s ním muselo být docela peklo.
Je dobré si velice pozorně přečíst o konci jeho života. Když už je mu jasné, že končí, je jeho chování poněkud „lidštější“.

03.12.2018

Bukowski...
Často mě během čtení jeho knih napadá, zda bych se s tímto člověkem přátelil nebo bych byl jeho přítomností znechucen. Napadá mě to mezi řádky často, přesto nedokážu jednoznačně odpovědět. Nejspíš za to může jeho schizofrenní chování, balancování mezi duchaplnými debatami a prohazováním rádia oknem, zbytečným násilím a pozérskou otravností.
Bukowski mě svým způsobem uvedl do čtení knih pro dospělé. Lepší přechod mezi knihami od Lemony Snicketa a Welshem, Palahniukem a podobnou verbeží jsem si nejspíš vybrat nemohl.
Sledovat vybírání si Bukowského témat paralelně s jeho vlastním životem je lahůdka. Ač kniha vyvrací takzvaný "Bukowski mýtus", pořád nám po očesáním přeháněk a nepravd zbývá ohromná divočina. To že vše co Buki tvrdí není pravda je pro mě samozřejmost, vždyť si kolikrát protiřečí sám ve svém díle. To že každá situace v jeho díle není pravdivá ovšem neubírá na atmosféře doby a prostředí, jak ji dokázal zachytit jedině on svým rozostřeným pohledem a která je svým způsobem dokumentárně cenná, protože v té době ještě nebylo dokumentování lůzy tak populární, jak je tomu dnes.
Nešťastné dětství, toulky Amerikou, extrémní chudoba, rvačky, hektolitry chlastu, život mezi spodinou, zásahy láskou, čte se to stejně jako Hankovi nejlepší povídky a básně a za to autorovi skládám poklonu.
Přestože Hank svým chováním ublížil spoustě lidem, přesto po propadnutí jeho psaní nelze jeho pohnutky zavrhnout a také s ním nelze nesympatizovat. Velké překvapení pro mě byl vztah s jeho dcerou, kdo by to do starého prasáka řekl, že bude tak milujícím otcem.
Konec knihy "Starý muž a jeho kočky" pak nevyhnutelně zachycuje Bukowského umírání a přestože se to dalo čekat, měl jsem slzy na krajíčku. Bylo to pro mě jak sledovat ulovení nějakého majestátního velkého zvířete, zkrátka se to pokoření smrtí k takovému tvorovi vůbec nehodí.
Miles odvedl bravurní práci, ověřování si informací, pídění se po pravdě, analýza publikování Hankova díla, muselo to spolknout hodně času a na výsledku je to znát.
Jednou větou: Dokonalá biografie fascinujícího člověka.