Chceš-li rozesmát pánaboha přehled

19.12.2022

Asi se nedá zobecňovat, pokud jde o přístup k citlivým, soukromým datům. Určitě se najdou jedinci, kteří si píší deníky, paměti a vzpomínky s (podvědomou nebo deklarovanou) snahou je odkázat a šířit, a na druhé straně ti, kteří takové památky schovávají za trámem na půdě, v kotlině stromu anebo pod uvolněnou parketou nepoužívaného pokoje, případně je rovnou po sepsání spálí, aby se nedostaly nikomu do ruky. Každopádně pro jedny i druhé uplyne pár desítek let, po autorských/majetkových právech se slehne zem a zachované pikanterie se mohou stát veřejnými
Už při čtení válečných vzpomínek autorova otce jsem váhala, ke které skupině tvůrců patřil, a zda by byl za zveřejnění svých zápisků rád. A pochybnosti jsem neztratila ani na dalších stránkách, jakkoli je zřejmé, že rodiče Michaela Třeštíka se mu snažili předat jak podrobnosti ze svých životních období, tak to nejlepší, co si představovali pod výchovou a zajištěním. A Michael rozhodně rodinné tradici neodporuje, svěřuje se (i v jiných knížkách) s lecčím. Umí rozlišovat mezi dobrem a zlem a jeho práce je mravenčí.
Ale jakkoli rovná puzzle z často až titěrných dílků, dokáže pak velkou část skládanky, když už je obrázek skoro hotový, klidně zalepit výstřižkem z novin, nechat ho prázdný a nebo ho spojit jakoukoli páskou, kterou má zrovna po ruce. Takový vypravěčský postup je trochu ošidný, i když k němu mohou vést dobré důvody.
V osobní rovině jako by měl někdy radši věci než lidi, ale ani k těm vlastně nemá citový vztah. Co se mi četlo podobně nesnadno jako jemu doklady o morálních přešlapech nejbližších, byla samozřejmost, s kterou od skromných anebo z jiných důvodů spořivých osob přijímal peněžitou i hmotnou podporu. Tím, že tuto okolnost přiznává a je si jí vědom, jako by (alespoň pro něj) ztrácela negativní podtext, ale pro jiné přesto může být dál přítomný.
Autor na mě působí jako optimista, který se s potížemi všeho druhu netrápí příliš dlouho. Knížku přesto hodnotím třemi hvězdičkami ne pro její obsah, který je namnoze zajímavý a dostává se pod kůži, ale pro formu, která není odbytá, ale ani literární. Je to jen můj pocit, ale bezprostředně po dočtení se mi zdá, že právě autorova matka Libuše by proti takovému stylu psaní měla největší výhrady, i když zrovna synovi by je nejen nesdělila, ale předem odpustila.
Název knížky jako by vznikl dodatečně a s obsahem příliš neladí. Víc mě ale mrzí jakási samozřejmá bianco omluvenka, která knížku provází, ať už jde o motivy chování jednotlivých postav, anebo samotné zpracování. Michael Třeštík jako by v životě i tvorbě tančil, jak nejrychleji dokáže. Jako by to, že ještě něco může a smí, obhájilo, že někde jinde něco zapomněl.