Chvalozpěv na Leibowitze přehled

16.09.2024

Dlouhodobě již inklinuji k románům s náboženskou tématikou (prošel jsem si cestu od Dostojevského románů k českému velikánovi Durychovy, či krásné poezii Zahradníčkově), mám velmi blízko ke knihovnám a pochopitelně tedy i k zachovávání knih (v knihovně nějakou dobu již pracuji a mám na starost i digitalizaci fondu) a postapokalyptické prostředí je pro mě též zajímavé (býval jsem oddaným hráčem počítačové hry Fallout), takže jakoby se všechny prerekvizity pro tuhle knihu u mě naplnily, o to jsem měl možná vyšší očekávání.

Jenže problém není v tom, že by to tematicky bylo jiné, než jsem si nějak utvořil z anotací, recenzí a pověstí o této knize apod. Román se převážně odehrává v prostředí mnišské komunity, perspektiva křesťanského svědomí na problémy člověka je v románu obsažena na mnoha místech, máme tady taky různá "knihovnická" povolání pamatováky a kniháky, vzácné tisky – memorabilie, jadernou katastrofu a její následky. Problém je ve stylu, ve kterém je to napsané, narativní technice a strategii vypravování, prokreslení charakterů. Miller zde určitě načrtl zajímavý svět, bohužel literární zpracování dost zaostává za jaksi ideou románu. Ano, román se skládá ze třech částí, odehrávajících se v jiných staletích a z jinými postavami, takže měl autor menší prostor na hlubší vykreslení jednotlivých postav, bohužel zkušený čtenář ví, že velký spisovatel nepotřebuje mnoho prostoru, ale dokáže na minimálním prostoru vykreslit pár větami charakter celého člověka (Čechov, Kafka), to se bohužel u Millerovy prózy nedá skoro vůbec říct.

Přesto bych tuto prózu nerad úplně zahodil, obsahuje četné pasáže, které přesahují rámec banálního textového výtvoru, jenom jako narativní celek román moc dobře nefunguje. Možná pokud by se Miller zaměřil spíše na esejistickou knihu, byl bych vlastně spokojený, protože nemůžu popřít, že myšlenky roztroušené v knize jsou prostě hodny vyslyšení, ale jako příběh, který čtenáře má vést skrze jednání postav k nějakému rozuzlení, katarzi, to prostě nefunguje moc dobře, jako by na této rovině bylo vše jen načrtnuto, navrženo a sloužilo jako textová podpora k ideové stránce románu. Jenže u literárního umění by to dle mělo být naopak, propracovaná struktura díla, zajímavý a uvěřitelný vývoj postav, jazyková obratnost – slovesná uměleckost, by měly být ty nosné sloupy díla, které nesou ideu tak, že nejsou jenom její chatrnou podpěrou, ale nosnou oporou, bez které bychom hlavní myšlenky vlastně vůbec nedosáhli, tj. bez nichž by idea nemohla zazářit v překvapivém momentu prozření. Na umění je krásné, že v něm prvně nalézáme hlavně estetické potěšení, a je-li to umění skutečné, pak v estetickém zážitku probleskují nečekaně – a proto o to více zasahujíce – střípky pravdy.

„Člověk byl totiž nejen nositelem duše, ale také nositelem kultury; jeho kultury však nebyly nesmrtelné a mohly zahynout s národem nebo dobou. To pak lidské odrazy významů a lidské portréty pravdy zanikaly a pravda a význam přebývaly skryty jen v objektivních logos přírody a nevyslovitelných logos Boha. Pravdu bylo možné ukřižovat, ale vzkříšení bylo nablízku.“ (s. 176)

„Podle bratra knihovníka, jehož životním údělem bylo knihy ochraňovat, existovaly proto, aby byly uchovávány věčně. Používání bylo podružné a pokud ohrožovalo životnost, bylo žádoucí se mu vyhýbat.“ (s. 235)

„Duši nemáte, doktore. Duše jste. To, co máte, dočasně, je tělo.“ (s. 348)

„Je to tak, doktore Corsi, to zlo, o kterém jste se aspoň vy měl zmínit, není utrpení, ale strach z utrpení. Metus doloris. Přidejte k němu jeho kladnou protihodnotu, touhu po pozemské jistotě, po rajské zahradě, a možná dostanete ten svůj „kořen zla“, doktore Corsi. Minimalizovat utrpení a maximalizovat jistotu byly přirozené a náležité cíle společnosti a panovníka. Ale pak se z nich jaksi staly cíle jediné, jediný právní základ – zvrácenost. Pak už to nemohlo dopadnout jinak, než že jsme při jejich hledání našli jen jejich protějšky – maximální utrpení a minimální jistotu.“ (s. 387)

23.07.2024

Dlouho jsem četbu odkládala v obavě, že to nic povzbuzujícího nebude. Nebylo. Je to výrazně filozofující postapo, v němž se autor vypsal ze svých děsů z toho, že lidstvo je nepoučitelné a odsouzené k (sebe)záhubě. Zajímavé je, že po dočtení vlastně nevím, jestli je autor spíš křesťan, judaista, agnostik, nebo nic z toho. Jeho smysl pro černý humor je teda až absurdní. Co vím jistě, je, že pokračování číst nechci a znova už to taky číst nechci, je to takové... realistické.
"Být knězem bylo nepříjemné v tom, že se člověk nakonec musel chovat podle rad, které dával jiným."