Čím jsou lidé živi: Podkrkonošská románová kronika přehled

01.08.2020

Úvodem děkuji paní Libě za doporučení! Čím jsem starší, tím víc tenduji k těmto rodinným kronikám a příběhům (např. Mornštajnová). Co se mi narodily děti, mnohem víc se zamýšlím nad rodovou a rodinnou kontinuitou, zajímají mne věci, které mne dřív vůbec nezajímaly (jaké měla moje maminka dětství, co si pamatuje o životě své maminky, mojí babičky, jak babička vychovávala svoje děti a byla sama vychovávána, ...). Bohužel, prarodiče z obou stran už nemám, takže jich se už zeptat nemůžu. Škoda, že člověk k tomuhle většinou doroste, když už je pozdě.

To hlavní, co jsem si ze čtení odnesla, byla obrovská POKORA. Můj muž často mluví o tom, že nevíme, co máme, a že by chtěl žít tak, jako před sto lety (aniž by ovšem měl něco víc než jen nějakou idealizovanou představu). Když jsem si četla, jak se žilo, opravdu i před těmi sto lety, tak jsem si říkala, že vážně nevíme, co máme. Už jen vymoženosti jako elektřina či vodovod, splachovací záchod (jak já nenáviděla ten s jímkou u dědy na horách!), plná lednička, kdy stačí jen zajít do krámu a člověk klidně může vstávat v 10 jako Toník a vést pak chytré intelektuální řeči, kterými dělá dojem. Hlavní hrdinka byla pro mne hrdinkou, nejen pro svůj osobní život, ale i pro to vše, co zvládala, bez řečí, "samozřejmě", čistě proto, že to bylo třeba dělat. Což mne přivedlo i ke mně samotné a jsem si jistá, že já bych to všechno co ona neustála. Uvědomila jsem si, jak moc pohodlná jsem, jak moc beru za samozřejmé všechno to, co mám, a ještě jsem někdy schopná nadávat, jak je toho na mne hodně...

Zdenka pro mne byla neuvěřitelně silnou postavou - já bych na jejím místě předně sbalila dítě a odešla hned na začátku, natož abych s tichostí snášela všechna ta bezpráví, co na ní její manžel páchal. V tomhle ohledu jsem ráda aspoň za tu trochu katarze, která na konci přišla, ale i tak, dokážu si představit, že jiná čtenářka postavu Zdeňky odsoudí jako "blbou, co si to udělala sama, vždyť od něj mohla odejít". Jenže tehdy se neodcházelo tak snadno jako dnes...

Popis vztahu k půdě, zvířatům, rostlinám... v kontextu politických dějin, kterých jsem se při četbě dost bála, protože je ze školy znám, mi bylo úzko, jak se hrdinů dotknou. Kniha mi dost pomohla přiblížit pojmy, které i při studiu na univerzitě znějí dost prázdně a člověk si toho pod nimi moc konkrétního nepředstaví: kolektivizace, rozorávání mezí, dodávky mléka, plnění norem, kulaci... Člověk ze studia „velkých“ politických dějin získá nějakou povrchní představu, ale až tyhle osobní „malé“ příběhy mu dokážou přiblížit, jak vše prožívali ti, kterých se to týkalo, v době, kdy se vše dělo. S každou další knihou, byť třeba beletrií, je ten obrázek celistvější a silnější, protože historie, to jsou i dějiny obyčejných lidí, kteří se do ní nijak nezapsali, prostě jen žili svůj život tak, jak nejlépe dovedli, a jak jim to třeba bylo umožněno. A na rozdíl od nás, co jsme se narodili po nich, neměli výhodu toho, že by znali, jak to všechno dopadlo.

Když jsem si přečetla název knihy, přišel mi neuvěřitelně banální. Čím jsou lidé živi. No podle obsahu asi prací, půdou, ... čím asi jiným?! Než jsem došla k pasáži, jak děti vyprávějí Tolstého příběh. (Do té doby jsem moc nevěnovala pozornost členění do částí a úvodním citátům, zprvu mi nedávaly smysl, ten dostaly až poté, co jsem odhalila souvislost.)Rázem mi název už vůbec banální nepřišel.

Připadá mi, že dneska kolikrát nad vším hrozně přemýšlíme, všechno analyzujeme a prožíváme, namísto, abychom si užívali přítomný okamžik, zpomalili a uvědomili si, že jsme součástí něčeho většího.