Církev sloup a opora pravdy přehled

14.05.2023

Publikace navazuje na předchozí díl Kristus Vrchol zjevení a tvoří s ním neodlučitelnou organickou jednotu. Přijmeme-li Krista, a oprávněnost tohoto přijetí byla pod zorným úhlem právě první knihy, pak se bere na pořad dne otázka o oprávněnosti církve, jakožto pokračovatele apoštolského poslání. Lang se v publikaci snaží nejen dokázat z pozice a metod fundamentální teologie to, že Kristus církev založil, ale že také církev má být trvalým spásonosným a učitelským úřadem se středem v Petrově Římu. Co lze na Langově pojednání ocenit je systematičnost, jasnost formulací, logická následnost témat. Knihu mám zapůjčenou, ale přemýšlím, že bych si rád v budoucnu chtěl jak tomuto pojednání, tak i k prvnímu dílu vracet, takže pokud na to někde v antikvariátu narazím, asi nebudu váhat s trvalým pořízením. Prozatím jsem si aspoň vypsal některé pasáže, které mě zaujaly, ale rozhodně zde neuveřejním všechny, přece jenom tento komentář má mít nějaké rozsahové omezení.

"Začíná se šířit vědomí, že duchovní dědictví otců, vybraná moudrost
minulosti a vůbec lidské hodnoty, zvláště náboženské, se zprostředkovávají
jen skrz společnost a ve společnosti. Nikdo mezi námi není čistý samozásobitel,
nejméně v duchovní a náboženské oblasti. Jsme osudově spojeni
a jeden závislý na druhém, zvláště ve velkých rozhodnutích v mravní,
náboženské a nadpřirozené oblasti. Jen skrze společenství se probouzí nadzemský život. Společenství jej povzbuzuje a udržuje. Žádá vážnost pro víru skrze vyznání a upřímnost smýšlení skrze pokání. Společenství přemáhá
individuální jednostrannost a projasňuje obzor k univerzálnímu vidění
mnohých." (s. 19)

"Takto viděno je možné nazývat církev svatou i přes selhávání mnoha, ba většiny jejích členů (teoreticky dokonce i přes selhání všech jejích členů, to však nikdy nenastalo). Ba naopak: trvání církve i přes selhávání jejich členů, ba představitelů (biskupů i samotných papežů) je samo o sobě určitým kritériem. O tom však níže.
Svatost církve je a může být jen svátostí na cestě. Církev je putující Boží lid. Opustila už otroctví hříchu a není ještě v zaslíbené zemi. Každý je zároveň spravedlivý i hříšník (simul peccator et iustus). Tuto zásadu lze vysvětlovat i mylně, jako by svatost a spravedlnost byly jen čímsi zvnějšku dodaným hříšnému člověku. Pokud tomu rozumíme tak, že každý prožívá zápas mezi hříchem a svatostí, vystihuje to dobře naši situaci." (s. 103)

"Církev se projevuje jako moc, která přemáhá svět, a proto nemůže mít ducha světa; která vede lid nahoru, nad sebe sama, a proto musí být zakotvena v božském. Sama v sobě nese průkaz Boží věrohodnosti. I když může být těžké z jednotlivých pozorování jevu církev takto s jistotou usuzovat, množství jednotlivých pohledů se pak spojuje v pevný důkaz.
Správnost těchto tvrzení dosvědčují nepřátelé církve a křesťanství tím, že se jejich nenávist nejtvrději obrací právě proti katolické církvi. A nenávist jedná s bezchybností instinktu. Lidé, kteří jsou normálně rozumní, začínají jednat fanaticky, když se blíží církvi. Římská církev je vždy označována za nepřítele číslo 1, ať se protikatolické a protikřesťanské tábory jakkoli mění. I když se vzájemně napadají, ihned jsou zajedno, jde-li se proti Římu. Církev se zde podobá svému Mistru, na ní se naplňuje jeho slovo:
Kdybyste byli ze světa, svět by miloval, co mu patří, že však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí (Jan 15,19)
a když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás (Jan 15,20).
Nenávist bezbožných je marná; ale vidí dobře a ví, proti komu se obrací.
Tak se stává sice nedobrovolným, ale přece pravdivým svědkem." (s. 111)

"Církev tedy nedostane nové zjevení, má poklad víry chránit, zjevení hlídat, ale ne rozmnožovat." (s. 127)

"Nejsilnější překážky však křesťanství muselo překonávat v nitru člověka. Křesťanství žádalo od pyšného a sebevědomého antického člověka oběť
intelektu pro bláznovství kříže, od lidí oddaných žádostem a vášním příkrou cestu kříže a sebezapírání, pokoru, čistotu a lásku. A neudílelo dispens na úkor pravdy a mravnosti." (s. 108)

"Církvi přísluší tedy pravá pravomoc, která se dělí na moc řídit, učit a světit a je spojena v kněžské moci. Všechna církevní moc je nazývá hierarchická, protože se liší od světské. Termín se objevuje od dob Dionysia Areopagity (hiera arché, arché hieron) a doslova znamená svatou moc v ontickém (ne mravním) smyslu." (s. 22)

"Písmo a tradice nejsou tedy dva vedle sebe tekoucí prameny, které musí být sečítány, abychom pochopili celou pravdu zjevení. Mezi oběma je organická jednota a vzájemná závislost, funkční spolupůsobení, přičemž se Písmem zabezpečuje především obsah víry, tradicí především porozumění víře a dynamická životnost." (s. 174)


"Místo Božího království je v duši, tam, kde padají osobní rozhodnutí a kde působí Boží milost. Ale jako všechno, co je člověku přizpůsobeno, projevuje se i ono nějak v prostoru a čase, t.j. má také svou viditelnou stránku." (s. 27)

"Chápání a pravý, jednotný, neomylný a všem přístupný výklad Písma lze zabezpečit jen trvalou, v církvi žijící tradicí: traditio interpres S. Scripturae. V Písmu jsou, jak ukazuje už 2 Petr 3,16, těžko pochopitelná místa, která nevzdělaní a nepevní lidé lehce překrucují ke své zkáze.
Pravdy zjevení Písmo předkládá ve formulacích, které jsou řečí i pojmy vázány na dobově podmíněný obraz světa. I v Písmě nacházíme různé názory a různá pojetí. Písmo je proto nutné vykládat z celkového pohledu
na spásnou zvěst. Dějiny exegeze dávají za pravdu slovu Vincence z Lerina: Paene quot homines sunt, tot ibi sententiae erui posse videatur
(kolik je lidí, tolik tam lze zjistit názorů). Tradice má vůči Písmu úkol výkladový a hermeneutický, jak učí 2. vatikánský koncil (Dei Verbum 9)." (s. 173)