Člověk tvůrce přehled

02.01.2024

Původně jsem myslel, že je to životní dílo amerického historika. Pohledem na jeho životopis jsem zjistil, že tisícistránkové knihy jsou jeho běžným standardem, a že ještě napsal Člověk objevitel a Člověk hledající, a mnohé další. Pro některé čtenáře naopak může být životním výkonem takový špalek přečíst.
Dále, když jsem před třemi roky začal tuto knihu číst (a po 160 stránkách jsem se zrovna zakousl do nějaké beletrie a dlouho jsem hledal čas na tuto bichli, kterou si nelze vzít ani na výlet ani do tramvaje), jsem se obával, že mnohomluvnost bude na překážku. Že to bude podobně efektní předvádění žonglování s fakty, jako to dělá popkulturní koktejlista pan Harari, kterého vřele nedoporučuji. Dnes, když jsem to dočetl, jsem šťastný - nemusel jsem nic přeskakovat, vůbec mě neiritoval autorův širokorozchodný přístup a naopak jsem ho velmi ocenil. Není to žonglování, je to zakořeněná znalost, kterou se před čtenářem ale nevytahuje.
Za téměř geniální (a velmi odvážné) považuji samotné uchopení tématu. To nejsou dějiny umění, to není učebnicového typu. To je esejistické zamyšlení, které do sebe absorbuje všechny možné vývojové proudy, zlomové okamžiky, osobnosti, které tvůrčí proces jakkoliv posunuli, to vše v nálevu společensko-intelektuálně-duchovních souvislostí dané země a doby.
Kniha začíná "hádankou stvoření" a sám tento prolog o 100 stranách, který představuje pohledy různých náboženství na stvoření jako takové (stvoření tedy jako prapůvod tvorby), je vlastně samostatnou knihou. A pak už autor jde skrze roli kamene, slova, obrazu, pohybu lidského těla, hudby, a nakonec i pohyblivého obrazu-filmu, tedy sleduje linii materiálů, jak umožnily, a jakou dimenzi tvorby přinesly. Zároveň paralelně sleduje člověka, jak chce zobrazovat svět, zda jej chce jen opisovat, nebo využívá různé prostředky k doteku magična, a nebo kde všude hledá dramatický prvek, jdoucí k lidské komedii. Od středověku už pak v Boorstinově pojetí přechází od řemeslníka k umělci, pak čaruje s časem a prostorem (zejména světlem), až dojde k vlastnímu já. Je to jakoby autor rozmáchlým gestem bral do ruky dějiny lidstva a nechával mezi prsty propadávat/protékat to, co se netýká tvorby jako procesu a zbytek pěkně hnětl a dával ho do souvislostí.
Nejvíc se mi totiž líbily právě ty souvislosti. Ve stylu: zatímco Giotto dělal toto, Dante právě dělal toto. Člověk si najednou uvědomí, že to byli současníci. A nebo souvislosti napříč časem: zatímco Dante viděl peklo takto, Goethe ho viděl takto, a korunu tomu dal Joyce... To ale tady až ostudně velmi zjednodušuju...
Zkrátka jsem rád, že jsem se nedal odradit a po dvouleté přestávce jsem se ke knize vrátil. Prožil jsem s ní mnohá prozření a uvědomění (zejména souvislostí), bavil mě způsob, jakým autor člověka ve víru dějin pojímá, a jak mu záleží na tom vystopovat meze tvořivosti a jejich překračování. Je to opravdu zážitek.
Kdybych měl knize přeci jen něco vytknout, pak to, že končí filmem, který tam působí jako takový přílepek a moc do autorovy koncepce nezapadá - nevidí ho totiž příliš jako prostředek vyjádření světa, ale jako tvorbu pro masy, což je typický americký způsob. A tento americký aspekt se prolíná knihou na více místech, například ve výběru příkladů. Ale nezazlívám mu to. Nakonec je tam i jedna velká kapitola o Franzi Kafkovi, na které je krásně vidět, do jaké hloubky Boorstin jde, a to i v dalších případech.
Každému, koho vzrušuje tajemství tvorby, nelze než doporučit.