Co je nového ve vzdělávání přehled

28.04.2016

Feřtek se sice tváří jako obrazoborec, ale ve skutečnosti stávající ideologii týkající se vzdělávání spíše podporuje. Klíčové totiž je to, že se vůbec nenamáhá vést diskuzi nad tím, co to vlastně vzdělání je, k čemu by mělo být a jak se jeho pojetí historicky vyvíjelo. Místo toho prostě dělá, že se jedná o jasnou věc a diskuzi vede nad její správnou formou. Jenže pokud vůbec neurčí ani nediskutuje, co vzdělání je, jeho argumenty jsou jako voda – mohou přijít odkudkoli a směřovat kamkoli – může si vyvodit, co se mu zlíbí. Feřtek kritizuje přístup vyučování za Rakouska Uherska, který měl především za úkol vytvořit dostatečně poslušnou, disciplinovanou a k žádoucím profesím orientovanou masu, píše o skrytém kurikulu, tedy o nevyřčeném účelu škol vychovávat a přizpůsobovat jedince stávajícímu společenskému zřízení, ale ve svém vlastním pojetí pojímá vzdělání úplně stejně: jde především o to, aby se školy přizpůsobily tekutému stavu proměnlivých informací a nestálých pracovních pozic a utvářely masu tak, aby se mohla v tomto poli pracovně co nejlépe zařadit. Že by mohlo mít vzdělání hodnotu samo o sobě a ne jako instrument nebo vklad pro ekonomický rozvoj, tedy o jakémsi původním humanistickém, a de facto zapomenutém ideálu, se nezmiňuje vůbec.

Feřtkovo nepochopení a argumentační neschopnost se pak jasně ukazuje v jeho přímých polemikách. Vymezuje se sice celkem správně vůči Digitální demenci Manfreda Spitzera – Spitzer je demagog jiného druhu a ve své křižácké výpravě proti všemu elektronickému naprosto ztrácí úsudek. Tedy to, že zcela ignoruje, jak Feřtek upozorňuje, výsledky studií potvrzujících kladný význam kupříkladu některých počítačových her, je celkem pádný argument. Ovšem vymezovat se vůči Spitzerovi je snadné – to je jako střílet ryby v sudu. Horší je to ovšem s kritikou Teorie nevzdělanosti Paula Konrada Liessmanna – mám podezření, že Feřtek ji buď vůbec nepochopil, nebo nečetl (možná k ní ve smyslu současného oprošťování se od nadměrné textové zátěže – tradiční domény staromilských inteligentů – přistupoval podle návodu Pierra Bayarda: Jak mluvit o knihách, které jste nečetli?).

Liessmann vychází z Adornovy kritiky polovzdělanosti. Polovzdělanost Adorno popisuje tak, že střední třída vidí ve znacích vzdělanosti znaky třídy vyšší, proto se je snaží získat. Je to podobné, jako když hrdina Allenova filmu Match Point načítá reader´s digest románu Dostojevského spolu s interpretačním průvodcem, aby se druhý den mohl blýsknout u večeře v lepší společnosti. Vzdělání se fragmentarizuje, rozpadá se jeho hloubka i smysl. (Feřtek Adorna nezmiňuje vůbec.) Liessmann dovádí argumentaci vzhledem k vývoji poválečné situace až do dnešních dnů ještě dál a tvrdí, že zatímco u „společnosti polovzdělanosti“ alespoň ještě zůstává povědomí, co to nějaká vzdělanost je, u „společnosti nevzdělanosti“ obsah tohoto pojmu zcela mizí – respektive se rozpouští výhradně v účelu praktického života, uplatnění se na pracovním trhu. Obory, u nichž je obtížné obhájit jejich přínos v praxi, se tak zdají být zcela zbytečné. Vzdělání takto podléhá určité moci instrumentálního rozumu, jak by asi řekli postmarxističtí filozofové.

Že k této situaci došlo, dokazuje svým nepochopením i Feřtek – jejich argumentační pole se zcela míjejí. Feřtek uvádí vůči Liessmannovi tři hlavní výhrady. První je, že Liessmann nepřednáší vědecké důkazy a spíše chytře esejisticky popisuje svůj náhled na věc, přičemž předpokládá shodu u spřízněných duší – není jasné, jakou přesnou podobu důkazů si Feřtek představuje, ale to samé by bylo možné říci i o něm. Druhý argument se týká toho, že Liessmann je prý starší uhlazený vzdělanec, který prostě trpí pocitem, že za jeho časů šlo všechno lépe – na obranu uvádí analogický příklad, že stará Pragovka je možná také pěkné a elegantní auto, ale chtít, aby zaplnila veřejné komunikace, by bylo pošetilé. Nesmyslným a nesouměřitelným argumentem se rýsuje, na jak vratkých základech autor stojí (vlastně nestojí na žádných). Hlavní argument celou věc stvrzuje: Feřtek tvrdí, že Liessmann volá po návratu elitních univerzit s vysokými nároky, na jaké je zvyklý z dob svého studia. Dále píše, že pokud by šlo společnosti jen o to vychovat budoucí ředitele, manažery, doktory a profesory, pak by klidně školy mohly zůstat ve svých elitních pozicích a nechat si v tom značnou nezávislost – upozorňuje však na to, že Liessmann prý nevidí, že je něco takového nemožné, jestliže je nutné připravit na budoucí povolání většinu populace – abychom z nich všech udělali alespoň bakaláře a zajistili rychle se měnící společnosti přísun flexibilních bílých límečků, kteří budou umět ovládat počítač, naučí se anglicky a získají patřičné soft skills, tzn. nezůstanou na pracáku, ale vydělají šišky, založí rodinu a budou spokojeně trávit dovolenou, pak je nutné přistupovat ke vzdělání „flexibilněji“. Feřtkův argument připomíná obhajobu manažerů zvířecích velkochovů, když čelí kritice, že lidé jí zbytečně mnoho masa, přitom je to nezdravé, škodí to životnímu prostředí a trpí tím zvířata ¬ jejich odpověď je: a jak to máme dělat jinak, když je potřeba nakrmit tolik lidí spoustou masa? (Viz Foerova kniha Jíst zvířata) Nehledě k tomu, Liessmann žádnou podobnou nostalgií po staré dobré škole z času mládí (je o 9 let starší než Feřtek) ve své knize nepíše – jeho kritika se v žádném případě neopírá o nějakou povrchní a neurčitou proklamaci návratu elitních škol pro hrstku vyvolených – je hlubší, strukturovanější a týká se celkového přístupu k tomu, co to pro nás vlastně vzdělání znamená – tedy právě základního tématu, které Feřtek důsledně ignoruje. Právě v tomhle bodě je Feřtkova demagogie nejzřejmější – navíc zmíněné tři argumenty několikrát zopakuje, neboť jako ideolog ví, že co se řekne mnohokrát a hlasitě, to také platí.

V některých případech chci být zlý: Feřtek by měl zůstat u psaní turistických průvodců a seriálových scénářů a neměl by se pouštět do témat, na něž nestačí ¬- buď je vědomý manipulátor, nebo prosťáček.