Co je život? přehled

06.03.2024

Kniha je dokladem toho (myšleno pozitivně), že méně někdy znamená více. Autor se nevyžívá v explozi rádoby efektních a/nebo nesrozumitelných hypotéz, ale poctivě přibližuje problematiku od "Adama" a mj. se poctivě soustředí na formulaci jednoznačného, bezrozporného a přitom jednoduchého popisu výchozího stavu poznání a teprve následně na popis dynamické podstaty života a vztahu mezi chemií a biologií, i zde co nejjednodušeji ale bezrozporně. Autor má logickými fakty podpořené své tvrzení, že biologie je odnoží chemie. Ale zároveň smysluplně tvrdí, že to je specifická podmnožina chemie se svými vlastními zákonitostmi vyplývajícími z komplexnosti živých systémů. Líbí se mi, jak autor odmítá čistě holistický přístup k problémům a životu v jeho fundamentalistické podobě (tzn. názor, že složité skutečnosti včetně života nejsou už z jejich podstaty vysvětlitelné na základě vlastností jednotlivých částí systému) a přesvědčivě zdůvodňuje, že komplexnost života je redukcionistickým přístupem (tedy rozborem jednotlivých částí systému) v principu vysvětlitelná ("pouze" nejsou ještě známy všechny interakce mezi jednotlivými částmi). Autor ukazuje, jak i na vědecké úrovni se dost často uplatňuje slepá víra ve svůj názor, kdy někteří vědci nejsou schopni vírou nezasaženého rozboru problému pouze na základě objektivních faktů. Teprve když je vědec tohoto schopen, měl by se zabývat studiem jakékoliv vědecké hypotézy (třeba i toho holismu) s tím, že musí být stále připraven na to, že se může objevit poznatek, který jeho hypotézu "smete" ze stolu. Škoda že zhruba poslední čtvrtina knihy je už jen opakování toho, co bylo řečeno v předchozích kapitolách.

05.12.2022

Kdyby mi někdo řekl, že pochopím lépe klíčové biologické pojmy z perspektivy chemie, neuvěřil bych mu. A přece je mi zdatnost (teleonomie anebo úsilí předat vlastní geny do další generace atd.) srozumitelnější z hlediska dynamicko-kinetické rovnováhy, jak o ní pojednává systémová chemie. Redukce biologie na chemii anebo představa biologie jako odvětví chemie, zabývajícího se sebereplikujícími systémy, představuje tak pro mě paradoxně krok k větší názornosti a pojmové jasnosti. Jak se k ní stavějí profesionální biologové, netuším. Potěšil mě obzvlášť epilog, ve kterém Pross do základu představy o životě klade čas: potvrzuje se tím správnost starých filosofických intuicí, které se soustředily kolem dvojice sponových sloves být (einai) a stávat se (gignésthai) (pro zájemce doporučuji vybrané pasáže z klasické Kahnovy knihy The Verb Be in the Ancient Greek). Prossova kniha se četla skvěle, jedním dechem. Děkuji Pavlu Pecháčkovi opět za suverénní převod do češtiny. Zbývá jen otázka: Jaký je rozdíl mezi a) replikující se entitou, b) sebereplikující entitou a c) sebereplikující se entitou? PŘEKLADATEL mi poskytl promptně odpověď, CITUJI: Sebereplikující se entita se od replikující se entity liší tím, že má aparát pro vlastní replikaci. Dokáže se tedy sama, aktivně rozmnožovat. Replikující se entita to nutně umět nemusí a její replikace může být dílem vnějších okolností. (Aspoň tak tomu rozumím já). Sebereplikující entita se od sebereplikující se entity už nijak neliší. To bude jen výsledek mého váhání, jestli tam to „se“ vůbec dávat, protože významově mi obojí přijde stejné a každý to píše jinak, ale nakonec mi to se „se“ znělo tak nějak líp.