Copak jsem vám někdy lhal? přehled

22.06.2021

Vzpomínám, jak jsem se v roce 2006 dočetl, že slavný novinář Art Buchwald odjel do jednoho washingtonského hospicu, kde bude čekat na smrt. Ale ne tak, jak by všichni očekávali. Vzdal se léčby a rozhodl se vychutnat život do posledních chvil. Bez skučení v koutku, bez bolestných procedur, které mu přinesou možná pár týdnů navíc, ale zároveň srazí kvalitu života na smutné přežívání. Neslyšel jsem o něm už léta (dřív komouši rádi – a bez jeho vědomí - tiskli jeho fejetony v Rudém právu, protože se nebál kritizovat americký establishment, jeho jméno bylo nepřehlédnutelné, jakož i to, že americký novinář publikuje u nás), a přečetl jsem si o jeho životě. Jak se jako sirotek potloukal po mnoha pěstounských rodinách, co vytrpěl a čemu všemu se musel přizpůsobit. A co všechno dokázal z života dostat. Velmi jsem jeho odvahu říkat pravdu obdivoval.
Lidé mají humoristy rádi, ale někdy je humoristický postoj k životu přímo spjatý s přežitím. „Humor je skvělá obrana,“ míní nositel Pulitzerovy ceny Art Buchwald. Krátce po jeho narození umístili jeho matku do ústavu pro choromyslné a chlapec ji již nikdy nespatřil. Arta a jeho sestry pak otec předal do pěstounské péče. V šestnácti měl pak Art za sebou pobyt v sedmi rodinách a také důležité poznání: „Z důvodů, které neumím vysvětlit, jsem uměl rozesmávat děti a to se mi moc líbilo.“ Obranná hodnota smíchu byla nejen emocionální, ale pro Buchwalda rovněž praktická: „Pokud rozesmějete malé tyrany, nezmlátí vás.“
Tak tedy jeho poslední tiskovka před smrtí:
„Ano, přišel jsem sem zemřít,“ řekl překvapeným novinářům. Zasmál se: „Umřít je snazší než tady zaparkovat, že?“
Seděl před nimi ve své křiklavě růžové kytičkované košili a neskrýval pahýl pravé nohy, o kterou přišel v zimě. Cukrovka.
„Rozhodl jsem se skončit s dialýzou. Nebylo snadné zvolit si smrt, ale ještě těžší bylo o tom přesvědčit své děti. Zdejší hospic mi poskytuje útočiště už dva měsíce. Jím a piju, co hrdlo ráčí a oslavuji život. Kdybych byl napíchnutý na ty čistící stroje, nikdo by o mě ani nezavadil, dokud bych v tichosti neodešel. Dělá se to tak, ne? Nebudete přece obtěžovat trpícího starce v jeho smrtelné chorobě! To je nechutné. Ale přijet se podívat na to, jak starý Artie baští hamburgery a zapíjí je ananasovým džusem – to je jiný kafe!“
Potlesk. Blesky, šum a smích.
„Tak tu sedím ve svém nádherném pokoji a mohu mít, co se mi zlíbí. Minule mi jedna paní dovezla jablečný koláč. Většina lidí, nemocných jako já, si musí hlídat diety- nemohu uvěřit tomu, že mohu jíst, co chci. Můj poslední sloupek najdete zítra ve Washington Post. Děkuji vám.“
Protesty, nesouhlas – vždyť jim nic neřekl… Ošetřovatelka už chtěla vozík otočit ke dveřím, ale legendární sloupkař ji gestem zastavil. Ledviny dnes protestují a není mu nejlíp. Potlačil ten důvěrně známý pocit na omdlení a přes veškerou únavu se ještě jednou usmál:
„Pánové, k čemu ty protesty? Máte na to ještě celý život. Zájemcům o rozhovor bych chtěl připomenout, že nejsou sami. Smrt čeká v pořadí.“
Když zemřel Jan Werich, rozesílaly se jeho fotky se vzkazem: „A mějte se tu dobře!“ Art Buchwald po sobě zanechal usměvavé video, kde lakonicky oznamuje: „Právě jsem zemřel!“
Takový byl autor těchto novinových sloupků, v kterých můžete hledat ty všední, jakož i perly. Kdyby byl Čech, určitě by si zpíval tu známou: Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo...

30.10.2018

O této knize jsem se dočetla v jiné knize,tak jsem ji ze zvědavosti začala číst a nedočetla. Bude si na mě muset ještě chvíli počkat.