Creedovo krédo přehled

03.02.2023

James Herbert se coby spisovatel vyznačoval spíše ohromným počtem prodaných výtisků, nežli inovativním, brilantním stylem, případně filosofickou hloubkou úvah, zvečněných v jeho knihách. Ano, nepopírám. Liboval si často v násilí, ba otevřených sexuálních scénách. Ano a opět ano.

Avšak a nicméně, "Creedovo krédo" si ve svém, umělecky přeci jen poněkud nenáročném, žánru hororu myslím zaslouží dost vysoké hodnocení. Dozajista vyšší, než jaké má recentně.

Creedové krédo je prostě ZÁBAVNÉ. Již dlouho jsem nečetl oddechovou knihu s takovou chutí. A nejen to. Ten text je prostě dobrý. Výborně prokreslený je zejména Creed sám, tedy hlavní (anti)hrdina, jehož očima vše vidíme a zažíváme: cynik, sukničkář, trochu bonviván, samá cigareta, nijak zvlášť vzdělaný, nijak zvlášť statečný, jen hodně zvědavý chlapík závislý na adrenalinu. A ochotný (a už zvyklý) riskovat kvůli sólokapru leccos. Prostě zatracený "paparazzo".

To vše možná zní jako jakési schéma. Leč knihu oživuje věrná psychologie, kdy čtenář dokonale rozumí, proč hlavní postava dělá to, co dělá. Herbert není hluboký, ale je duchaplný. Zná prostředí, o kterém píše a zachycuje je s velkou realističností. Zachycuje scény stejně přesně a se stejnou chutí jako jeho "paparazzo". Popkulturní odkazy z konce osmdesátch let již bohužel (nejspíše) nejmladší generaci řeknou jen máloco, ale knihu velice příjemně oživují: kdo si ještě vzpomene na pěkně bouřlivé soužití Jacka Nicholsona a Anjelicy Houston? (Ach ano, i tento páreček se nám mihne románem). Anebo co to znamená, že Creed vypadá jako Mickey Rourke... (Ano, mladý Mickey - hvězda horrorového neonoiru "Angel Heart" - by ostatně býval byl v roli Creeda naprosto dokonalý. Tedy, pokud by takové osmdesátkové hororové béčko natočili...)

Samostatná stať by se dala napsat o metodě scizování, kdy autor přeruší tok vyprávění a obrací se ke čtenáři napřímo, čímž dociluje ironického ostupu. Vždyť je to odraz odrazu, který umožňuje autorovi komentovat jakoby z nadhledu vše, co probíhá. Tato metoda se mi líbila u Thackerayho v "Barry Loyndonovi´" a líbila se mi i zde.

Herbert s lehkostí vede děj, který JE horrorový, ale nikoliv samoúčelně brutální, který je místy i velmi vtipný, nikoliv ale upadající do (sebe)parodičnosti. Svým způsobem (uvážím-li charakter hlavního hrdiny), má tento hororový kousek vlastně maličko charakter románu pikareskního. A nakonec i to poselství o pošetilé touhy po nesmrtelnosti, o jediném zvěčnění leda na filmovém pásu či fotografiii.. není vůbec hloupé.
Prostě dobré, velmi dobré!
A zasloužených 80%.

29.04.2013

Tohle asi nebude nejreprezentativnější vzorek Herbertovy tvorby, protože je to tak nějak jaksi trošku prázdné. Ano, je to čistá oddychovka, která se naprosto vůbec o nic nesnaží. Jen pobavit, pomoci zabít čas, vypustit všechno z hlavy. Příběh je, no, zcela určitě neoriginální, až někde na hranici tuctovosti. Zápletka průhledná jak zmaštěná papír od salámu. Míchá v sobě prakticky všechno, co by jste od podobného příběhu, o němž víte, že je horrorem, a očekáváte od něj, že horrorem bude (protože přesně pro to jste po něm sáhli) čekali. Je tam prostě všechno, podané tím nejjednodušším, nejprostším a nejméně komplikovaným způsobem. Tak proč se mi tahle kniha od Herberta líbí asi nejvíce? Možná právě pro všechno řečené. Proto, že je to naprosto typický a ukázkový horrorový příběh osmdesátých let, na nichž jsem vyrůstal, o nichž vím, že jsou často tupé jak příborový nůž, ale které máš přersto pořád rád? Možná proto, že právě výše zmíněné tak nějak zorvna tuhle knihu od ostatních Herbertových děl trošičku odlišuje? Opravdu nevím, ale Creed je velmi sympatická postava, jen je možná škoda, že nakonec není takový šmejd, jak se nás autor snaží každou chvíli přesvědčit. A ano, ani já nechápu, co Herberta napadlo povídat si se svými čtenáři a snažit se je přímo, prostřednictvím knihy oslovovat. To je naprostý úlet. Takže, budete-li číst i ostatní Herbertovy knihy, tuhle rozhodně nevynechejte. Ona určitě není jeho nejlepší, ale možná vás chytne jako mě.