Další, prosím přehled

22.08.2024

Asi bych to neshrnula lépe než komentář předem mnou, jen s tím rozdílem, že 3 hvězdičky dávám dobrým knihám. Jako ve škole, dobrá je za tři. Abych si schovala 4 a 5 pro ty výborné a úchvatné.
Tato si je nazaslouží.

04.04.2024

Hned prvních pár stran, stále ještě prologů a předmluv a poznámek britského autora, mne dost nadzvedlo. Autorovi má být 32, celé tři roky! se věnuje medicínské praxi (ne úplně vlastní, ale jako zaměstnanec na soukromé klinice) na postu praktického lékaře, a už o tom píše knihu?! Tuto náročnou medicínskou disciplínu si podle vlastních slov vybral z celé přehršle specializací zcela sám a dobrovolně, tvrdí, že ji má (stále!) rád, což je snad pochopitelné. Ale proč to opakuje ob řádek tolikrát, že to vypadá, jako když chce o své lásce k práci (a snad i pacientům) přesvědčit nejen čtenáře, ale už i sebe...

Vlastní obsah mi také nesedí stručnými deníkovými zápisky, které povětšinou sestávají z toho, jak čeká na budíček - začátek ordinačních hodin na vteřinu přesně, jak se každému pacientovi zas a znovu představuje(!), jak ubíhají desetiminutovky vyčleněné na pacienta, jak se chudák nestíhá najíst, napít, odskočit si, upravit si vzhled (stačilo vzít si plášť)... Prostě já, já, já, a pak někteří vtipní (tj. pokud možno otravní nebo divní pacienti).
Na tomhle nezáživném kolotoči (kupodivu bohatě protkaném autorovými vulgaritami i nechutí ke schůzím, výcviku, seminářům a konferencím) mne zaujaly jen dvě věci, odlišné od ordinací našich praktiků (pominu-li to lékařovo představování se, to jsem nezažila ani jako zbrusu nový pacient specializované praxe) - léčí nejen dospělé, ale i děti, a až příliš často sepisuje podklady a upozornění pro sociálku.
Vlastně ještě mi bylo divné, kolik (tedy většina zmíněných) pacientů chodila za autorem jako k terapeutovi, psychologovi, psychiatrovi, či gynekologovi apod. Hází to sice na pacienty, nikdy jim taky neřekne, že mají jít jinam (a když, tak stylem - zarostlý palec = běžte na pediatrii!), či dokonce rovnou, bez návštěvy praktika... (už chyběl jen zánět zubního váčku, ale možná jsem prolétla příliš rychle a nějaký stomatologický zádrhel se do jeho péče dostal). A navrch vydává tyto "ordinační" epizody za vtipné.
Jeho Alice s prckem mne také vytáčela, při jejich zmínce jsem vždycky měla dojem, že někde mezi ordinacemi porodila, už dávno, a že mi to ušlo. Kolem porodu nakonec nic nebylo, až na konci dvoutýdenní rodičovské dovolené, o Alici nic moc, trošku o malém Williamovi (prcek s velkým jménem).
Knihu sepsal autor před kovidem, ale na závěr přičinil ještě doušku ohledně kovidové krize a praktických lékařů. Těm tedy nechuť přijímat pacienty naživo u sebe v ordinaci - aspoň u nás - zůstala.

V každém případě, dle mého, o své profesi, zejména v medicínském oboru, může zasvěceně psát jen někdo, kdo jej zdárně a dlouhodobě vykonává, pokud možno již na pokraji důchodu, kdy zkušenosti, historky a zábavné příspěvky zdárně prošly sítem vzpomínek z praxe. Tady jsem se nejen nebavila, ale celé mi to bylo nějak proti srsti.