Dantův klub přehled

07.09.2016

Jak to říct .... když jsem knihu otevřela a načala, byla jsem z toho jelen. Domnívala jsem se, že si půjčuju detektivku. Sice zvláštní, ale přece jen ta anotace slibovala dramatické a napínavé čtení. Odehrává se to v akademickém prostředí (spolu s bohužel velmi rozvleklými a opravdu typicky akademickými debatami), do toho vpadávají naturalistické popisy obětí neznámého zvráceného démona. Velmi nevšední, vybroušený sloh, nečekané slovní obraty, krásné citáty (citát od Tennysona se mi líbil natolik, že jsem si ho pro jistotu zapsala). Pořád jsem si nebyla jistá, jestli jsem vůbec takovéto knihy hodna, když v ní nevidím onu opěvovanou krásu - já totiž ještě navíc udělala tu chybu, že jsem se během četby mrkla na hodnocení knihy předešlými čtenáři a mé už tak narušené sebevědomí pokleslo ještě o tři patra níže. Nedá se nic dělat, ač jsem se snažila a snažila, víc a víc mi připadalo, že sice jde o skvělou slovní ekvilibristiku až exhibici geniálního spisovatele, ale číst že se to nedá!! Doklopýtala jsem až na čím dál tím více se vzdalující (tak mi to aspoň připadalo) konec a byla jsem ráda, že ten konec přišel. Dřina jako hrom. Ulevilo se mi až dneska odpoledne, kdy jsem se stydlivě svěřila kamarádce knihovnici - má rok do důchodu a celý život prožila mezi knihami. Ta čte a čte stejně ráda jako já, navíc má VŠ knihovnickou, takže když mi ONA řekne, že je to děsná blbost a ztráta času, pak o tom nelze pochybovat. Ano, kniha je náročná, nabitá vším, co zřejmě bylo možné o Dantovi vyšťourat a napsat, ale je zřejmě pouze pro vyložené fajnšmekry, kterým normální příběh nestačí a nevědí, co roupama.