Dějiny Finska přehled

13.08.2020

Finsko známe jako zemi, která bojovala ve válce po boku nacistického Německa proti Sovětskému Svazu, ale následně uhájila nezávislost na SSSR. Čeští publicisté rádi použijí finský příklad jako protiklad k české zbabělosti. Jenže tahle kniha nás vyvede z omylu a ukáže skutečnost jinak. Nejedná se o žádné moderní objevy, jen o strohá fakta.

O dnešním Finsku se dá hovořit od konce 18. století, kdy bylo jasné, že války mezi Ruskem a Švédskem jenom zemi devastují a tak se část finské aristokracie rozhodla přidat dobrovolně k Rusům, protože dlouhodobě Švédové Finsko stejně neudrží.

Tento realismu předznamenal finskou politiku až do devadesátých let 20. století. Z napoleonských válek se vynořilo Finsko jako autonomní součást (velkovévodství) carského Ruska. Finům jejich rozsáhlá autonomie zůstala až do konce 19. století a v pozoruhodném (v rámci absolutistického carského Ruska!) rozsahu byly to vlastní instituce (senát, vláda, soudnictví i zákony), občanství, armáda, a dokonce i celní hranice a měna. Pod záminkou liberalismu a rovností občanů (!) začali ovšem ruští nacionalisté tuhle autonomii na konci 19. století likvidovat a vše vyvrcholilo před první světovou válkou. Odpor Finů k carskému režimu se projevil mimo jiné tím, že odmítali rukovat do jednotné carské armády. Celý národně osvobozenecký boj proti Rusům (na pozadí bojů mezi švédsky a finsky mluvícímu obyvateli a obdobou našich staročechů a mladočechů) vyvrcholil vyhlášením nezávislosti, ale také krvavou občanskou válkou mezi demokraty a bolševiky. Finsko (a celou řadu dalších okolních zemí) uznali bolševici a za žádnou stranu je nechtěli uznat ruští kontrarevolucionáři na Západě. Mezi oběma válkami po zklidnění poměrů v zemi rozervané občanskou válkou bylo Finsko skutečně nezávislé.

To skončilo v důsledku 2. světové války, ze které sice Finové vystoupili bez oné ponižující kapitulace jako třeba Němci nebo ostatní státy, ale definitivně přišli o východní část předválečného území a museli Sovětům pronajmout vojenskou základnu kus od Helsinek. Hlavně ale byli nuceni podepsat se SSSR u nás tehdy zcela neznámou smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci včetně vojenské konvence, která také zakotvila společná cvičení armád obou zemí v mírové době a spolupráci v případě napadení SSSR.

Finsko se tedy stalo jedinou kapitalistickou zemí patřící SSSR. A to i přes až místy zoufalou finskou snahu o neutralitu (oficiálně povolenou Chruščovem, ale omezenou právě onou smlouvou) i třeba pořádáním oné známé konference v Helsinkách. Prakticky bylo Finsko (na rozdíl od skutečně neutrálního Rakouska) na stejné lodi jako ČSSR. Náš osmašedesátý odsoudili finští komunisté a naopak Kekkonen byl první západní státník, co přijel do znormalizovaného Československa. Na čí pokyn je jasné.
Přitom Finsko (jak výslovně uvádějí autoři) bylo v roce 1948 už na československé cestě, finští komunisté po úspěchu ve volbách a vstupu do vlády (pod směšným názvem Demokratický svaz finského lidu) měli připravený stejný scénář převzetí moci, komunistický ministr vnitra Leino ovládl finskou polici stejně jako v ČSR komunista Nosek a používal ji stejně jako u nás proti demokratickým politikům. Autoři knihy ale soudí, že nakonec před československou cestou zachránil Finsko negativní dojem z vítězného února na Západě a fakt, že Finsko leželo mimo směr hlavního předpokládaného střetu obou bloků studené války.
Tohle je zajímavý pohled i na naše dějiny. A v následujících letech vlastně až do pádu SSSR (který finské politiky překvapil) byli komunisté ve Finsku běžně v parlamentu, ve vládě a například složení finských vlád po volbách se ve finále schvalovalo v Moskvě. Obávaného místodržícího z konce finské autonomie v 19. století nahradil sovětský velvyslanec v Helsinkách.

A ještě jedno poučení menším a malým státům finské dějiny přinášejí. Onu vnitřní autonomii si Finsko na konci 2. světové války zachovalo také díky tomu, že v létě roku 1944 zastavila finská armáda Sověty v bitvě u Tali-Ihantala a znemožnila jim obsadit celé Finsko. Bitvy přinesly Rudé armádě obrovské ztráty na lidech i technice a Mannerheim vyhrál také díky masové pomoci od Hitlera. Tato pomoc byla podmíněna závazkem prezidenta Rytiho, že Finsko nevystoupí z války bez souhlasu nacistického Německa. Jakmile byl Stalin byl ochoten jednat o už ne všeobecné kapitulaci, ale o příměří, nový prezident maršál Mannerheim bez zábran spojenectví s Němci ukončil a přijal závazek, že je naopak z Finska vyžene.

V čem je tahle situace poučná? Mannerheim se totiž zachoval úplně stejně, jako se chovají ony velké státy a velmoci. Sledoval výhradně vlastní, tedy finské zájmy a neohlížel se na jejich arogantní výklady o morálce a právu, které ale platí jen někdy a jen pro někoho. Rozčílenému německému vyslanci připomněl, že v Zimní válce Němci Finům nepomohli a zakázali i převoz vojenského materiálu přes svoje území, byli tehdy přece spojenci Sovětského Svazu! Jakmile se Churchill stal spojencem SSSR, vyrukoval na Finy s tím, aby ukončili spojenectví s Němci a vyhlásil jim válku. Ve čtyřiačtyřicátém to zopakoval. A nechal Finsko bombardovat letadly RAF. Najednou mu strašně vadilo, že Finsko jako demokratický stát je spojencem nacistů. Sovětský Svaz - spojenec USA a Anglie, byl asi něco úplně jiného než ono nacistické Německo.

Znalost toho, jak to skutečně bylo, mě sympatií k Finů a Finsku nezbavila. Jenom jsem díky dobře napsané knize pánů Jutikkaly a Pirinena pochopil širší souvislosti.