Dějiny odívání: Severní Afrika přehled
Jana Jiroušková
Kniha přehledným způsobem zachycuje způsob oblékání na území tří severoafrických států, které Arabové nazývají Maghreb a v současnosti je obýváno Araby a Berbery. Tato oblast je z hlediska odívání velmi různorodá a prolínalo se zde po staletí mnoho vlivů: berberský, fénický, římský, židovský, arabský, normanský, byzantský, osmanský a v nejnovější době euroamerický. Jednotlivé oblasti a skupiny obyvatel se odlišují nejen používanými materiály (ovčí vlna, hedvábí, materiály z dovozu, kůže domácích zvířat) a střihy (základem je košile s dlouhými rukávy, džalaby, pruhy látek, forma tradičního oděvu se mísí s oděvy od evropských výrobců), ale i způsoby nošení oděvu. Rozdíl je i v kultuře oblékání mezi městem a venkovem. V Maghrebu existuje velice rozmanitá škála oděvních doplňků (obuv, pokrývky hlavy, závoje, spony, šperky, parfémy a vonné oleje, tetování). Exotikou těchto států se nechala inspirovat i Evropa v oblasti výtvarného umění, literatury a zejména odívání (tzv. etno styl, boty se zdviženou špičkou „aladinky“, výšivky s arabskými vzory).... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Dějiny odívání: Severní Afrika. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Dějiny odívání: Severní Afrika v seznamech
v Přečtených | 8x |
v Knihotéce | 11x |
v Chystám se číst | 7x |
v Chci si koupit | 9x |
Štítky knihy
Afrika Maroko péče o vzhled móda Maghreb Alžírsko Tunisko dějiny odívání severní AfrikaAutorovy další knížky
2007 | Dějiny odívání: Severní Afrika |
2003 | Dějiny odívání: Černá Afrika |
2011 | Etnokorálky |
2009 | František Vladimír Foit – Africká sbírka. The African Collection |
2008 | Angolská kultura ve sbírkách Náprstkova muzea |
Pěkné, líbily se mi poznámky "pod čarou" - verše z Koránu, ty o ženách - že je mají muži bít a že jsou vlastně ženy jako takové pole ...! Sympatie má tedy autorka díky tomu, že se nenásilně (myslím, že to udělala schválně) zmiňuje o absurditě tohoto náboženství. Jsou to pověrčiví ťuk ťuk co vdávají 12tileté holčičky (byla tam fotka).
Jinak tam toho moc nebylo, najednou boom a hlavně Francouzi se rozhodli vypravit do tohoto "orientálního" prostředí a kreslit místní. A hádejte kdo hlavně? Ano, muži. A hádejte co tam malovali? Ano, prostitutky z ulice a další jejich romantické představy o harémech a hammamech. Perfektní.
No, a co se týče jejich oblečení, není to autorčina chyba, ale vůbec se mi nelíbí (ale ty zdobené kaftany co nosí ženy v Maroku k různým společenským příležitostem, to je jiná, ale o těch se tam nepsalo).