Dějiny Peru a Bolívie přehled

17.05.2020

Kniha jako taková dobrá, obě země spojuje koloniální období a snaha obou se později sjednotit, ale v moderních dějinách tady člověk nic pozitivního nenajde. V případě Bolívie je snad až horrorová situace, kdy nejbrutálnější prezident této země (v poslední třetině XIX. století!) generál Malgerejo, vtrhl do prezidentského paláce a na balkoně, přímo před jásajícími davy zastřelil čerstvě zvoleného prezidenta Belzu a prohlásil se na místě prezidentem místo něj. Snad nejhorší je, že dav mu začal provolávat slávu...

A tak nejpřínosnější částí této knihy je její začátek, kde je realisticky a maximálně objektivně popsána předkolumbovská civilizace v této oblasti a především ona dnes, ale už i lidmi typu De La Casase adorovaná říše Inků. Nejednalo se o žádný dokonalý stát, kde se měli všichni dobře a všechno perfektně fungovalo, jak je nám podsouváno, ale o despocii v duchu asijských starověkých říší s oním průvodním jevem, totiž agresivitou vůči sousedům a podmaňování svobodných společenství a indiánských kmenů. No a z tohoto popisu a díky rozsáhlým archeologickým průzkumům zejména z tohoto století je možné konstatovat to, co se ve své době Španělům nehodilo ani náhodou - bez masové podpory, vojenskou počínaje a logistickou konče, by horda několika set Pizzarových dobrodruhů nikdy říši Inků nedobyla. Nicméně, nebylo možné tuto skutečnost ve své době hlásat veřejně, protože jeho nejkatoličtější Veličenstva přece nemohla přiznat, že obrovská území získala díky - rozhodující pomoci místních pohanů. Nově podmaněné kmeny nebo ty, které byly násilně vysídleny a nahrazeny ve svých územích loajálními poddanými Inků pochopitelně využili šance se svých inckých pánů a trýznitelů zbavit. Přesně podle zásady, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Jak to bylo dál je ovšem trochu jiná story. A tak se zrodila poněkud falešná pohádka o statečných křesťanských rytířích, kteří se domohli díky své víře a Boží pomoci nezměrného bohatství. A jak s ním naložili a jaké mezi nimi byli vztahy snad nejlépe dokládá Prescottova kniha Dějiny dobytí Peru.

O Peru se dá uvést, že v době, kdy se jednotlivé části Latinské Ameriky osvobozovaly z koloniálního područí španělské metropole, bylo Peru nějak tak osvobozeno zvenčí a Bolívie taky. Nebýt San Martína a hlavně Simona Bolívara a Sucreho, možná by to místokrálovství trvalo dodnes...