Dějiny Rumunska přehled

18.01.2022

Velice dobrý průvodce historií Rumunska. Kniha poskytuje dostatečné informace od starověku až po 21. století. Na odbornou knihu velice čtivé a příjemné strukturování. Pozitivní je doplnění textu obrazovou přílohou. Pokud potřebujete pochopit historii Rumunska, tak je tato kniha dobrou volbou.

19.05.2019

První, co mě na této knize zaujalo, byl fakt, jak pestrý tým se na ní podílel. Kurt W. Treptow, který celou práci zastřešil je ve skutečnosti Američan (jeho škraloupem, a ne malým je fakt, že byl v během svého pobytu v Rumunsku odsouzen za pedofilii), nicméně ostatní představují směs jak rodilých občanů USA, tak rumunské vědce. Dílo samo je pozoruhodně konzistentní, i když je jasné, že nejpodrobněji jsou zpracována cca poslední dvě století (kniha vyšla v roce 2000 v překladu českého balkanisty Miroslava Tejchmana, který opatřil knihu rovněž doslovem, kde hodnotí vazby Čechů a Rumunů). Kniha je objevná pro každého, kdo má onen poněkud nešťastný zvyk dívat se na národy jako jsou např. Rumuni s přezíravým nadhledem, přitom ti samí lidé předvádějí neuvěřitelnou podlézavost naopak vůči podle nich národům „velkým“ a dneska zejména těm „západním“.

Paradoxem je, že ačkoliv Rumunsko má dneska 18 miliónů obyvatel a etnických Rumunů je více než třeba Nizozemců, Rumunsko patří jak rozlohou, tak počtem obyvatel k větším národům a státům Evropy. Přesto v citacích historických osobností najdeme úvahy o malém národě (!), ohrožovaném ze všech stran. Co mi to jenom připomíná. Přitom Rumuni jako národ jsou pozoruhodní z řady důvodů. Jedná se o jeden z nejstarších národů Evropy (o nějaké to století starší než třeba my Češi a mnohem starší, než třeba Angličané) a otázkou je i to, jak se podařilo směs Dáků - Gétů a Římanů poměrně rychle spojit v etnikum, které vydrželo nejen všechny ty vlny během stěhování národů, ale i pozdější invaze zejména Turků, kulturně ekonomický nápor Řeků pod tureckou nadvládou a nakonec i fakt, že už od devatenáctého století čelí Rumuni Rusům a později Sovětům a v rámci Sedmihradska jejich spory s Maďary trvají až dodnes.

Další pozoruhodností je, že latinský národ je díky prostředí, ve kterém se nachází, pravoslavný a v lepším případě římsko ortodoxní a fakt, že až do počátku novověku byla církevním jazykem staroslověnština a teprve poté ji začala nahrazovat řečtina (počínání Řeků, snažících se ovládnout církevní hierarchie balkánských Slovanů a také Rumunů získalo právě v Rumunsku ještě další rozměr, kdy si Řekové, sloužící sultánům, v 18. století „zakupovali“ knížecí hodnost v obou oddělených zemích dnešního Rumunska – Valašsku a Moldavsku a bezohledně je ekonomicky drancovali). Popis velkých středověkých osobností, vrcholících knížetem Michalem Chrabrým, který na rok poprvé Rumunsko sjednotil do jednoho celku je ukázkou, čemu všemu a z kterých stran museli vrcholní představitelé rozdělené země čelit. Přesto ani Valašsko, ani Moldavsko nebyly nikdy za celou dobu novodobé existence v tak naprostém područí, jako tomu bylo u všech ostatních balkánských národů s čestnou výjimkou Černohorců. Druhou stranu této mince byl fakt, že brutální prostředí a boj proti všem vygeneroval nejen Michala Chrabrého, ale třeba i onoho zcela vulgárním způsobem Bramem Strokerem zkresleného „Draculu“, ve skutečnosti jednoho z valašských knížat, vládnoucích tvrdou rukou po jménem Vlad III s přezdívkou Tepes. Se Sedmihradskem neměl kníže Vlad III prakticky nic společného a podle všeho se ani svým chováním nevymykal ostatním vládcům v regionu (a vlastně i celé Evropě).

Přesto jsou pro mě nejzajímavějšími obdobími rumunských dějin první světová válka a hlavně ukázka bezskrupulózního počínání vítězných velmocí, které sice Rumunsko nalákaly nakonec na svoji stranu, ale jako rovnocenného partnera do jednání v Paříži ho nepustili ani náhodou. Rumuni, kteří za svou účast zaplatili devastací značné částí země a statisíci mrtvých i přes vznik „velkého“ Rumunska museli platit reparace - za ono připojené Sedmihradsko, přičemž jejich reparace vůči Německu a třeba i Rakousku byly stanoveny ve směšné výši. Nakonec, stejně tak a zcela absurdně musela platit první republika, aniž se o tom v širší veřejnosti ví.

Druhým zajímavým momentem rumunských dějin je onen antisemitismus, který se moderními rumunskými dějinami táhne jako červená niť až do období komunistických vlád. Autoři knihy se k problematice postavili s pozoruhodnou otevřeností a maximální objektivitou, stejně jako popsali bez emocí a snahy jakkoliv zkreslovat složité otázky počínání Rumunska během druhé světové války včetně všech negativních momentů. Fakt, že krátkodobý návrat na území na Dněstru představoval zlepšení oproti sovětské vládě nedokáže pochopit pouze člověk s omezeným způsobem myšlení, který si dodnes nedokázal uvědomit a hlavně připustit, že příchod Rudé armády a zejména NKVD na dobytá území od roku 1939 nebyl ničím jiným, než stejně brutální genocidou, jakou předvedli v oblastech západu SSSR Němci a popis, proč se místní podíleli na genocidě Židů je objasněn bez omlouvání nebo marginalizace velice jasně.

Posledními dvěma momenty rumunských dějin je především fakt, jak bez ohledu na lidská práva a ony deklarace podporovaly ony veledemokratické a spravedlivé západní země Ceauceskovu diktaturu, která byla skutečně snad s výjimkou Albánie nejhorší (i ve srovnání s pozdním SSSR!) jenom proto, že Ceaușescu se „postavil“ proti SSSR, no a tím posledním pro současnost poučným faktem je, jak bez znalosti skutečného stavu hodnotil západ Rumunsko v polovině devadesátých let. Stačí citovat „V mnoha západních vládách a mezinárodních organizacích se však mluvilo o tom, jak je situace v Rumunsku zlá a že bude ještě horší. Nestabilní situace v souvislosti s událostmi v Jugoslávii a Podněstří znemožňovala vládám monitorovat situaci v regionu. Tím se pak vytvářel prostor pro etnopolitické interprety záměrně líčící rumunský vývoj v nejčernějších barvách, označující situaci katastrofální a těšící se všeobecné nedůvěře.“ Inu, co se od té doby změnilo? Dneska je Rumunsko zase zemí, kde je z hlediska Unie a jejich představitelů ohrožena „nezávislost“ jurisdikce a to jenom proto, že zde byl soudcům nařízen odchod do důchodu v 70 letech…