Dějiny Střední Ameriky přehled

17.03.2023

V lecčems lze souhlasit s předkomentátorem, že je trochu méně přehledné popisovat paralelně několik států na relativně malém prostoru knihy a to i při odhlédnutí od toho, že prameny ke starším dějinám nebudou tak rozsáhlé, jako by tomu bylo v Evropě. Základní přehled kniha podá, ale nelze ji srovnat s řadou jiných lépe napsaných dílů edice (opakovaně v komentářích zmiňuji Čínu nebo USA, překvapivě pro mě také Island). Zatímco u některých titulů nevylučuji, že bych si je po delší době přečetl znovu, tady to příliš pravděpodobně nevidím.

08.06.2020

Se zájmem jsem přečetl (jako ostatně všechny knihy edice, co mám) a její informační hodnota je jakž takž dobrá, ale na rozdíl od řady vysloveně vynikajících dějin států a národů, je kniha strašlivě nepřehledná. Ono už vůbec dát do jednoho svazku šest států a přeskakovat i v rámci jednotlivých kapitol ze jedné do druhé a ještě se vracet v čase je nešťastné, a to minimálně. Problém je totiž v tom, že tyhle země toho mají společného třeba mnohem méně než podobně pospojované Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile a nebo i Peru a Bolívie. Je to podobné, jako kdyby někdo napsal dějiny Norska, Dánska, Holandska a Belgie, protože mají společnou polohu na mořském západním pobřeží Evropy. Jestliže ještě v koloniální době a onom období středoamerické federace to jakž takž funguje, následující období, kdy se logicky z řady důvodů (etnických, geografických, ekonomických) rozdělily na dodnes šest států už je to vysloveně špatné. Přitom i z autorčina chaotického výkladu posledních dvou set let lze vytušit, jaký je rozdíl mezi Salvadorem, Guatemalou na straně jedné a hlavně Kostarikou na straně druhé. Vášnivě drastický popis zvěrstev, páchaný různými eskadrami smrti i ozbrojenými složkami v pozadí s perfidními Spojenými Státy ostře kontrastuje s jejím pochopením pro ony "kladné" ozbrojené síly vesměs extrémně levicových organizací, které se plně najevo projevily v Nicaragui. A popírá-li fakt, že za podporou těchto režimů byl zájem Sovětského Svazu a jeho prodloužené ruky – Castrovy Kuby, pak je zcela mimo. Ano, násilí plodí zase jenom násilí, ale o to víc vyniká její snaha co nejméně hovořit o Kostarice, která je bílá vrána v regionu a jenom opatrně zde naznačuje proč. Dnešnímu aktivisticko progresivistickému pohledu na svět se pravda o této zemi nějak vzpírá. Proč to tam jde a jinde jsou poměry (dodnes) takové, jaké jsou? Že byla Kostarika nejméně osídlená Indiány a nejchudší a že proto zde většinu osídlení tvořili spíše menší farmáři je zde okrajově zmíněno. Tady žádné zlato a plantáže nebyly. Jenže už první vládci této v regionu tak výjimečné země prokazovali víc zdravého rozumu, než konzervativci a "liberálové" v generálských uniformách ve státech ostatních. Osoba José Figuerese Ferrera, dona "Pepeho", jakéhosi opaku Fidela Castra Ruize je zde maximálně potlačována a trapná je zejména poznámka, že sice Ferrer zrušil armádu, ale národní policie má 40 tisíc příslušníků. Přitom Ferrer je jednou z těch osobností a politiků XX. století, který si rozhodně zaslouží mimořádnou pozornost. Autorce se ale asi mnohem víc líbili bratří Ortegové a rodinný klan Somozů, protože na nich může demonstrovat triviální politická schémata a postoje. Jestliže Kostarika je stát, který se od svého nejbližšího souseda – Nicaraguy tolik liší, mělo by to autorce stát za podrobnější a bližší popis. Kostarika by si minimálně samostatný svazek zasloužila. No a nakonec, byť ne poslední v řadě - proč je v jedné knize těchto šest zemí a chybí zde Panama, která sem geograficky rovněž patří už jenom pro svůj fenomén průplavu? Doufejme jenom, že autorka nebude psát dějiny Kuby. Ona oslava nejkrvavějšího diktátora v dějinách latinské Ameriky (dle počtu obětí na něj ti nejrůznější caudillové a generálové junt od Patagonie až po Mexiko nemají) Fidela Castra a jeho nejoblíbenějšího kata MUDr. Che Guevarry včetně maximálního pochopení pro všechny jejich činy a skutky by nás jistě neminula...