Deklarace - Všeobecná deklarace lidských práv v povídkách, ilustracích a rozhovorech přehled

07.12.2024

„Jsem chej-chaj-c', bytost bez dokladů, jsem neregistrovaná, proto neexistuji.
Směla jsem se narodit roku 2005 a žiju sedm let.
Jako děvčátko jsem měla být chlapcem.
Kdybych se narodila jako chlapec, měla bych chu-kchou, protože bych byla jeden chlapec.
Jako můj bratr, který ale není jeden.
Ten ponese rodinné jméno.
Svým rodičům jsem drahá.
Drahý druhý špás.
Chlapci jsou vážky, ty druhé kameny u cesty.
Můžeš přihodit další, a hromada se nezmenší ani nezvětší.
Jeden vše bere, jedna ubírá.
Jednou dovolí dvě děti, a obě budou smět být děvče.
Jednou dovolí tři děti, a jedno bude smět být chlapec.
Jednou dovolí spoustu dětí a nikdo je už nebude chtít.
Doma je těžko, venku lehko.
Sedím ve sklepě nebo sedím ve sklepě.
Někdy se dívám z okna.
Táta má pevnou ruku, máma má pevnou ruku.
Já mám ruku lehkou jako vítr.
Když zamávám, vznesu se.
Pojedu do velkého města, které jsem nikdy neviděla, postavím se na střechu nejvyššího mrakodrapu a poletím jako čáp, jako volavka rudá, v zobáku ponesu si registraci.

(Olga Stehlíková text k článku 3 deklarace: Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.)“

--

Říká se „don't judge a book by its cover“ a tady to platí extra, protože obálku má tahle mimořádná kniha naprosto odpornou, zatímco uvnitř se skrývá poklad.

Pár chytrých hlav (přesněji 14 českých spisovatelů a 31 ilustrátorů) se dalo dohromady a vytvořili sbírku 30 příběhů k 30 článkům Všeobecné deklarace lidských práv. A není náhodou, že těch pár chytrých hlav se sešlo v Post Bellum a v nakladatelství 65. pole.

Co jsem ale na knize miloval snad nejvíc byly QR kódy u každého příběhu. Pod nimi najdete audio rozhovory s filozofem Danielem Kroupou, ve kterých jde do hloubky jednotlivých práv a vysvětluje, co znamenají pro nás, lidi 21. století. V závěrečné debatě se k němu připojí ještě Tomáš Sedláček a Klára Laurenčíková.

Je to důležitý počin a Zlatou stuhu dostal naprosto zaslouženě.

--

„Několik hodin vytrvale pršelo. Pruhy deště propalovaly studené díry do ruksaků, kufrů, kabátů i klobouků a na okraji lesní cesty nenechaly jediné suché místo. Pan Rosenzweig, co měl v Karlsbadu ještě před měsícem zlatnictví, seděl na kufru a kýval se ze strany na stranu, jako by se snažil přeplavat do jiného světa. Kromě vody padalo z nebe i zoufalství a máčelo duše ještě hůře než voda. Paní Weberová, u které si nechala jeho manželka šít před mnoha lety svatební šaty, měla obličej obrácený k nebi, asi jako obětinu dešti. Možná doufala, že se nebe smiluje a déšť ustane. Cítil, že jeho sako je už úplně promočené, i když měl ohrnutý límec, voda mu tekla po krku za košili až někam ke spodkům. Kabát sundal, hned jak začalo pršet, a přikryl jím obě děti. Zadíval se na ně, obě holčičky spaly a mokré pramínky vlasů měly přilepené na obličejích. Nahnul se k té mladší a prsty jí vlasy odhrnul z obličeje. Bylo mu jasné, že až se děti vzbudí, začne další kolo nekonečného vysvětlování, proč nemohou být v postýlkách a proč musí být v lese a proč mají hlad. Narazil si klobouk do čela a voda z krempy se mu vylila za ucho. Naštěstí nebylo v tom dešti vidět, že pláče. Nesnášel otázky, na které se nedá odpovědět. Vysvětlete holčičkám, sotva školou povinným, že jejich svět už není a že se už tři dny motají po nové hranici mezi Německem a jejich původní vlastí, Československem. Na obou koncích lesa stojí uniformy a nikdo je nechce pustit ani tam, ani zpátky.

západní Čechy v listopadu 1938

(Jiří Padevět, text k článku 15 deklarace: Každý má právo na státní příslušnost. Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit.)“