Deník venkovského faráře přehled
Georges Bernanos
Slavný román francouzského katolického spisovatele (1888–1948), který deníkovou formou zachycuje myšlenkový svět i osudy mladého venkovského kněze, trpícího smrtelnou nemocí. Celé dílo je působivým vnitřním monologem člověka, který chápe své kněžství jako úděl, jako nejvyšší poslání a těžce zápasí jak se svou krutou nemocí, tak s nepochopením svých farníků – zlomyslných vesničanů, tak s nepochopením nadutých obyvatel zámku.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1988 , RozmluvyOriginální název:
Journal ďun curé de campagne, 1936
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Deník venkovského faráře. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (10)
Cítím potřebu obhájit si, proč jsem knihu zařadil do knižní výzvy s tématem alkoholismu hlavního hrdiny.
Ta náboženská asociace těžce nemocného kněze, který dokáže jíst jen chleba a pít víno, je samozřejmě jasná. Pochopitelně okolní postavy, ať už hrdinovi přátelé či prostí farníci, to vnímají úplně jinak a venkovského faráře prostě považují za alkoholika. Je příznačné, že hlavní hrdina nedokáže bez vína existovat do té míry, že v průběhu knihy pije čím dál horší a zřejmě hlavně i levnější patoky. Jen čtenář a venkovský farář ovšem mohou pochopit, že to jinak nejde.
Kniha je velice silná, klíčový je samozřejmě moment dlouhé rozmluvy s hraběnkou, ale je tam i spousta skrytějších, ovšem drtivých detailů - např. když si hlavní hrdina pere sutanu a přitom zjistí, že není špinavá ani tak od bláta, ale od vlastní krve, kterou zřejmě v bezvědomí chrlil, aniž by o tom vůbec věděl.
Ke knize jsem se dostal díky tomu, že jsem nedávno viděl operu Dialogy karmelitek, ke které Bernanos napsal libreto a která byla provedena tak působivě, že se rovnou v divadle několik lidí psychicky složilo (a to si myslím, že operní publikum zvyklé na Verdiho házení dětí do ohně musí být docela otrlé). Řekl jsem si tedy, že se v antikvariátu poohlédnu i po dalších knihách autora.
To, co činí tuto knihu tak výjimečnou je to, že je skutečně psána formou deníkového záznamu Čili je zde popisováno to, co dotyčný v dané chvíli pokládal za vhodné zaznamenat. Tím jakoby pokulhává děj knihy, ale to je vedlejší. Je zde totiž maximální možný prožitek okamžiku, ať se to týká čehokoliv - víry, rozhovorů, prožívání nemoci, setkávání se s nejrůznějšími lidmi různých charakterů, a jiné. Skvělá jsou setkání s farářem z Torcy. Během dlouhého hovoru s hraběnkou můžeme rozpoznávat jak nalézat cestu ven z pekla na zemi. Fascinující je závěr, kdy vážně nemocný kněz jde na radu k lékaři, následně ke svému příteli a jeho družce a čtenář zjišťuje, že všichni tito lidé jsou vážně nemocni a pravděpodobně zemřou velmi krátce po protagonistovi knihy. Knihu dle mého názoru zde nejlépe vystihl svým komentářem uživatel mirekturbak.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (2)
„Lidé soudí peklo podle zásad tohoto světa, a peklo není z tohoto světa. Není z tohoto světa, a ještě méně z křesťanského světa.“
„Rodinné nenávisti jsou nejnebezpečnější ze všech, poněvadž se ukojují den ze dne, ustavičným stykem, a podobají se oněm otevřeným vředům, které otravují pozvolna, bez horečky.“
Ocenění knihy (1)
1936 -
Grand prix du roman de l'Académie française
Kniha Deník venkovského faráře v seznamech
v Právě čtených | 2x |
v Přečtených | 51x |
ve Čtenářské výzvě | 5x |
v Doporučených | 7x |
v Knihotéce | 43x |
v Chystám se číst | 62x |
v Chci si koupit | 10x |
v dalších seznamech | 3x |
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura faráři chudoba, bída odpuštění, odpouštění smrtelné choroby
Autorovy další knížky
1969 | Deník venkovského faráře |
1928 | Pod sluncem satanovým |
1972 | Muška |
1970 | Zlý sen |
2008 | Velké hřbitovy v měsíčním svitu |
Pouze zdánlivě obyčejné deníkové vypravování jednoho venkovského faráře o lidech ve své farnosti, o kolezích knězích i těch nadřízených, se v rukou Bernanose mění v drama o boji s nemocí i se svými slabostmi, drama, které ukazuje vznešenost i zkaženost našeho pokolení. Nejedná se o jednoduché čtení, ale ne proto, že by to byl nějaký komplikovaný estetický experiment, těžké je to v autenticitě, která jde na dřeň lidské zkušenosti. Drásá to a bolí, přesto přese všechno se knihou nese nádech naděje, smíření a klidu.
„Ale k čemu by vám bylo vyrábět sám život, jestli jste ztratili smysl života? Nezbývalo by vám, leč si vpálit před vašimi křivulemi kouli do mozku. Vyrábějte si života, kolik chcete! Obraz, který podáváte o smrti, otravuje pomalu mysl ubožáků, zachmuřuje a odbarvuje pozvolna jejich poslední radosti. Půjde to ještě, dokud vám váš průmysl a vaše kapitály dovolí dělat ze světa veletrh – s mechanismy, které se točí závratnou rychlostí, za hřmotu plechů a sršení ohňostrojů. Ale počkejte jenom, počkejte na první čtvrthodinu ticha! V té chvíli je uslyší, ono slovo – ne to, které odmítli a které říkalo klidně: Já jsem Cesta, Pravda a Život – ale to, které stoupá z propasti: já jsem brána navždy zavřená, cesta bez východu, lež a záhuba.“ (s. 22, řeč kněze z Torcy)
„Malé věci vypadají jako nic, ale přinášejí pokoj. Jsou jako polní kvítí, rozumíš. Zdá se nám, že nemají vůně, a všecky dohromady vonějí. Modlitba malých věcí je nevinná. V každé malé věci je anděl.“ (s. 161)
„Pochybování o sobě není pokora, myslím dokonce, že je někdy nejvypjatější a takřka šílenou formou pýchy, jakousi žárlivou zuřivostí, která nutí nešťastníka, aby se obrátil sám proti sobě a pozřel se. Tajemství pekla je bezpochyby v tom.“ (s. 189)
„Kdyby to nebylo příliš smělé, řekl bych, že nejkrásnější básně nestojí člověku opravdu zamilovanému za koktavé vyznání lásky.“ (s. 223)