Denník z Guantánama přehled

Zatím se "nacházím" přibližně na sté straně, podobně jako jiní pochybuji o pravdivosti mnoha údajů. Samotný Slahi (Saláhí) by musel disponovat zcela mimořádnou pamětí, daří se mu vzpomenout si na přesné dny, ba i hodiny, kdy byl (a v jaké společnosti) transportován z jednoho vězení do druhého, je schopen si vybavit i obsah snad stovek rozhovorů, které vedl se spoluvězni a zejména s vyšetřovateli. I kdybych akceptoval, že Muhammad takovým mozkem oplývá, jde zde především o něco úplně jiného - a totiž zásadní otázku - jaktože Spojené státy nakonec povolily a umožnily tuto knihu vydat? Byly pod mezinárodním tlakem (Amnesty International, příp. OSN nebo jiné organizace), vysocí vládní činitelé začali trpět výčitky svědomí, že dopustily vybudování nejen Guantanáma, ale i obdobných zařízení po celém světě, kde neplatí ani americké zákony, ani zákony země, kde "nepřátelského bojovníka" zajali, ba ani jeho rodné země? Anebo je vše jinak a tento popis mnohaletého utrpení má působit odstrašujícím dojmem a mocně zapůsobit na sympatizanty teroristických skupin, jejich samotné členy, aby zvážili, jestli jim další činnost "stojí za to"?

Muhammad wazad Saláhí bely 16 let vězněm USA - první dvě léta "nepřímo" - v Mauritánii, Jordánsku a poté Afghánistánu, zbylých 14 se již nacházel zcela v tenatech amerického režimu na jeho výsostném kusu země pronajatém na jihu Kuby, kde Spojené státy vybudovaly obří komplex pro ty nejhorší zločince zvaný jako guantanamský tábor. Na začátku své nešťastné pouti (byť přeci jen ukončené propuštěním) vstupoval Saláhí do čtvrté dekády svého života a po odchodu z Německa (který v knize nebyl schopen uspokojivě zdůvodnit) a krátkém pobytu v Kanadě (již pod drobnohledem tajných služeb) narychlo odcestoval přes Brusel do Dakaru, odkud se měl s některými členy své početné rodiny vrátit domů do Nuakšottu, metropole Mauritánie. V dakarském hlavním městě byl nicméně okamžitě zatčen a od toho okamžiku nikoho z rodiny po dobu 16 let nespatřil (svou matku již nikdy, zemřela během jeho zadržování). Mauritánská vláda, silně pod tlakem USA, se rozhodla pro takzvané "umytí si rukou" - a svého krajana hodila přes palubu, byť o jeho zapojení do teroristické sítě a zejména činností proti samotným USA (Útoky milénia) de facto neexistovaly důkazy. Saláhí byl transportován do Jordánska (podle všeho šel i tamní režim silně na ruku přesatlantické velmoci), jeho věznění ale k doznání nevedlo, po osmi měsících (mučení) jej tedy USA přemístily do Bagramu. V Afghánistánu pobyl jen několik týdnů, načež jej přibližně spolu s dalšími 34 osobami (podobného statutu, tedy nepřátelského bojovníka) přes Turecko poslaly do zmíněného Guantanáma.

Salahi se k ničemu nepřiznal - podle jeho slov ani nebylo k čemu - jednak proti USA nikdy neměl v úmyslu podniknout teroristický čin, Do útoků Milénia zapleten rovněž nebyl, jeho členství v Al-Káidě skončilo již před lety svržením režimu Najibulláha (nehledě na fakt, že mnohokrát dle mého názoru správně argumentoval tehdejším spojenectvím mezi Al-Káidou a USA - ale taková minulost se ani dřívějším, ani dnešním Spojeným státům pochopitelně nelíbí). Byl vystaven celé škále fyzického i psychického mučení, avšak nepovolil. Jako by se praktiky inkvizice nezměnily, k posunu došlo jen v otázce metod...

Problémem je, že si běžný čtenář není schopen odpovědět na otázku, zda je Saláhí opravdu neuvěřitelně významnou justiční obětí a USA jeho zadržováním bez obvinění (bez důkazů) překročily veškeré meze lidskosti, nebo je to jinak...

Kniha je nicméně napsaná dobře a já na rozdíl od jiných tentokrát půjdu s hodnocením vysoko, nejen samotný Saláhí, ale i Larry Siems (který dal jeho rukopisu tu "správnou tvář" - byť se spolu až do jeho propuštění - Deník z Guantanáma vyšel ještě během věznění - nestřetli)! 80%...

To ještě nepřeložili necenzurovanou verzi?