Třicátý pátý a další roky přehled

11.04.2024

Oproti Dětem Arbatu mnohem více soustředěné na Stalina a lidi okolo něj a organizaci velkých stranických čistek. Hrdinové a hrdinky první knihy se zde objevují méně až okrajově, což mi trochu vadilo, protože pohled na běžné životy v děsivě době a různé mechanismy vyrovnávání se s tím, co se okolo děje, mě zajímaly. Ale i těch pár kapitol stálo za to a číst si, jak systém efektivně pohlcuje divadelního kritika Vadima ukazovalo na zrůdnost doby opravdu dobře. Na druhé straně i pohled do Stalinova myšlení a do zákulisí příprav politických procesů, výslechů, manipulace a vydírání, byť beletrický, ale založený na skutečnosti, je naprosto fascinující a obstál by i sám za sebe. Faktické dodatky, doplňující kontext ohledně čistek a poprav politiků a straníků a vykonavatelů Stalinovy vůle a členů jejich rodin, už čtenáře jen utvrzuje v tom, že ta země a doba byla naprosto vyšinutá.
Bohužel se v posledních letech zdá, že současné Rusko směřuje k nějaké její nové verzi :-(
Další díly česky nevyšly, ale snad je seženu v nějaké z řečí, kterými vládnu.

PS: pro ten správný dobový kontext doporučuji projít si Dějiny VKS(b), zejména pasáže, jak Strana zatočila s bucharinovskými obojetníky a trockistickými škůdci a vrahy. To je naprosto mrazivá četba.

30.09.2023

Byl jsem tak nadšený z Dětí Arbatu, že jsem se nemohl doslova dočkat, až seženu pokračování. A nezklamal jsem se. Na rozdíl od prvních dvou knih (v jedné), kde je vždycky Sovětský svaz nahlédnut přes jednu dominantnější postavu, je tady jednou z hlavních postav Stalin a celá ta jeho mašinerie, resp. jeho bezostyšně kruté taktizování směřující k uchování jeho vlastní osobní vlády. Hlavním motivem je zde proces se Zinověvem a Kameněvem, a je neuvěřitelné, že Rybakov to líčí snad jako by to sám zažil nebo byl těsně u toho. Je v tom samozřejmě vypravěčská licence, ale celé "vyšetřování" a manipulace směrem k procesu je vylíčena nesmírně plasticky. Ano, v tomto díle může být člověku líto, že je upozaděn příběh hlavní postavy, Sašy Pankratova, ale on odklizen do vyhnanství zase tolik vzruchů ani mít nemůže. Snaží se dožít dokončení "trestu". Každá z postav zažije nějaký posun a proměnu, jsou mi jako čtenáři blízké, až intimně.
Je velká škoda, že autor nestačil svoji pentalogii dokončit - kdyby byl došel až do 1956 k sesazení kultu osobnosti, stal by se z toho opravdu páteřní román sovětských (stalinských) dějin. Na druhou stranu jak Děti Arbatu, tak i tato kniha končí tak, že takto skončit může a člověk nemá pocit nedokončenosti. Končí otevřeně, ano, otevírají se další možnosti, ale to už je na čtenáři, aby si domýšlel dál. Musím říct, že na rozdíl od Čevenguru (Platonov), který líčí víru v komunismus jako absurdní surrealistickou grotesku, tak Jeden den Ivana Děnisoviče (Solženicyn), který je mikropříběhem zobrazujícím celek, tak Souostroví Gulag (také Solženicyn), který je veřejnou obžalobou mocenských praktik režimu, je mi tento přístup je sympatický živostí postav a prorostlostí všemi vrstvami režimu. Je skvělé, jak se mi podařilo představit plastičnost a složitost doby, i když jeho osobní stanovisko je zjevné. Ale bez linie "nahoře" (Stalina) by podle mne nefungovaly ty příběhy "dole". Klade spoustu otázek, se kterými se čtenář musí vyrovnat - jeho milé postavy upřímně věří v socialismus, a ač jsou permanentně režimem zrazovány, jejich láska zdá se nemá hranic. Někudy tudy vede cest k pochopení těchto let. Je to příběh postupné ztráty ideálů a to na všech úrovních. Tedy tento román doporučuji každému, kdo by chtěl pochopit "naivitu" sovětského lidu a nebezpečnost tyranie moci, která s touto důvěrou lidí tak krutě naložila.