Diagnózy času: Český a slovenský poválečný film přehled

05.04.2017

Velká, těžká a drahá kniha Jana Lukeše po prvním prolistování zaujme svou výpravností. Bohatý obrazový doprovod potěší každého, kdo si podobné knihy kupuje, aby měl co položit na kávový stolek. Než si hosté prohlédnout všechny fotografie, minimálně hodina uplyne. Líbilo se mi grafické řešení úvodu jednotlivých kapitol, ač je škoda, že se v nich fotografie přetahují o pozornost s nadbytečnými texty. Nejšťastněji nejsou vyřešeny ani popisky ostatních fotografií rozesetých po zbytku kapitoly. Dostatečně se neliší od poznámek k hlavnímu textu, které jsou zmatečně situovány jednou na pravém, jindy na levém okraji stránky. Vlastně jde o nejzjevnější projev neujasněné koncepce knihy jako takové. Kapitola, ve které Lukeš objasňuje svůj přístup (stěží lze mluvit o ucelené metodologii), byla příznačně zařazena až na konec knihy a působí jako snaha a posteriori ospravedlnit některé nedostatky textu.

Vzhledem k ambicióznímu rozsahu lze pochopit, že autor svou eklektickou práci postavil na sekundární literatuře, nikoli na vlastních archivních objevech. Kvalita i kvantita použité literatury je uspokojivá, byť by jistě nebylo od věci více využívat třeba odborných studií z Iluminací nebo některých méně ortodoxních článků z Cinepuru (a nemíním tím nutně mé dva favority "New Yorku a Libni zdaleka se vyhni" a "Učitel miluje Láďu, Hanka šuká Išku"). Problém je, že Lukeše dřívější texty nedokáže nikterak inspirativním způsobem syntetizovat, o jednotlivých oblastech pojednává odděleně, nereflektuje posuny ve vnímání jistých trendů (nadále používá překonané označení „vachkovská škola") a jeho kniha nabízí jen solidní přehled jmen a názvů, které je dobré znát pro základní orientaci.

Kniha mnohdy sklouzává k únavně monotónním výčtům názvů, doplněným jen povšechnou charakteristikou, která nám neprozrazuje, zda je film dobrý či špatný, něčím pozoruhodný, či naprosto bezvýznamný. Některé filmy jsou navíc zmiňovány opakovaně, čímž dochází k duplikování informací a podezření, že editor buď nebyl příliš bdělý, nebo na svou práci neměl dostatek času. Podobně vytváří dojem málo svědomité práce (kterou nelze vyčítat například Lukešem připravenému sborníku Černobílý snář Elmara Klose) zmatečné používání tu původního, tady přeloženého názvu zahraničních filmu (na straně 216 tak kupříkladu čteme o L'aveu, abychom o padesát stran dál byli odkázáni k dřívější zmínce o Doznání). Zarážející jsou také některé kostrbaté větné konstrukce (s. 199: „Do průměrnosti..."), z nichž někdy není jasný obsah sdělení (člověk neobeznámený s tvorbou Pavla Juráčka by na s. 110 mohl váhat, zda napsal scénář k Černobílé Sylvě, nebo ke Štice v rybníce) nebo nevhodně použitá slova (s. 115 „kvůli nimž" namísto logicky správného „díky nimž").

Budiž Lukešovi přičteno velké plus, že neopomíjí ani institucionální zázemí a společensko-historický kontext, třebaže si po celou dobu vybírá jenom to, co se hodí do jeho obrazu dějin (čím se ostatně v onom epilogu, který měl být prologem, netají). Jenom se připravte, že tyto užitečné informace, doplněné například citacemi z proslovů komunistických kulturtrégrů, budete muset vypátrat v mnohoznačně nazvaných podkapitolách, v nichž se mísí fakta o různých obdobích, kinematografiích (česká a slovenská) i typech audiovizuální produkce (dokumenty, animace, televizní, amatérská tvorby), nemluvě o odskocích k divadlu a filmové publicistice. Matoucí skoky v čase a míchání vícero témat vyvolávají podezření, že kniha byla psána tak trochu po paměti, podle toho, která vzpomínka přišla autorovi podstatnější a který tvůrce mu osobně byl bližší. (Vzácnou shovívavost projevuje Lukeš ke všem lidem od filmu, což je sympatické, ale vede to ke stvrzování určitých mýtů – herci za normalizace podle něj MUSELI utápět svůj talent v průměrnosti, s. 194.). Neústrojnost v řazení i v náplni jednotlivých podkapitol prakticky znemožňuje číst knihu jinak než chronologicky a více než jednou.

Vadit mi výrazně subjektivní náhled začal teprve v pozdějších kapitolách, kdy se autor vinou chybějícího časového odstupu stále častěji uchyluje k nevhodným politickým narážkám. Nenechá si ujít jedinou příležitost zkritizovat Václava Klause, zatímco Havlovo Odcházení z knihy vychází jako podařený film, který pouze kritika nedocenila. Paušalizující kritizování kritiků v předposlední kapitole, prováděné paralelně s pokusem o diagnózu celé české společnosti, pak podle mne patří do názorové rubriky novin, nikoli do historiografické publikace. Důkazem Lukešovy jednostranné představy o české kritice budiž fakt, že cituje převážně z textů od nekompetentní Spáčilové a Křivánkové, pročež ani nepřekvapí nepravdivá zmínka, že kritikou nebylo dostatečně poukázáno na podobnost mezi Pouty a Životy těch druhých.

Diagnózy času ve výsledku silně připomínají srovnatelně ambiciózní dokumentární sérii Marka Cousinse The Story of Film, která osobu znalou dějin světového filmu nedokázala ničím novým obohatit, stejně jako nedokáže Lukešova kniha říct nic nového o dějinách filmu českého a slovenského těm, koho česká a slovenská kinematografie zajímá. Pro koho jiného pak ovšem taková kniha je? Jde jistě o záslužný a úctyhodný počin, vyvolávající však namísto pocitu, že byl splněn jeden dlouholetý rest na poli české filmové literatury, značné rozpaky.