Dítě sněžných plání přehled

20.12.2022

Krásný příběh o několikaměsíčním putování jedné dobrodružné rodinky nehostinnou krajinou Kanady a Aljašky. Malá holčička byla úžasná, skutečné dítě sněžných plání, která tehdy ještě netušila, jak velké zažívá dobrodružství a jak moc ji rodiče milují (což je poznat z krásně napsaných pasáží). Místo televize, obchoďáků, předražených plastových nesmyslů a jídel z fastfoodu vidí na vlastní oči medvědy, losy, vlky a spoustu jiných divokých zvířat, "chytá" ryby, "vede" psí spřežení, spí ve stanu ve smrtících mínusových teplotách a živí se tím, co se zrovna podaří ulovit či nasbírat. Rodiče jí věnují každou vteřinu svého života a příkladem jí zároveň učí, jak se o sebe postarat, jak žít v souladu s přírodou, jak brát vše tak, jak to je. Ač je obklopena sněhem, s tímto přístupem z ní žádná "sněhová vločka" nevyroste, naopak, bude jí vlastní sebedůvěra, vnitřní síla a odhodlání. Moc zajímavé čtení.

11.07.2022

(SPOILER) Nádherné, průzračně čisté vyprávěné o putování rodiny s malým dítětem po pláních dalekého severu. Podobných knih o cestě se psím spřežením a okolní přírodě existuje víc, tato je však unikátní tím, že Nicolas a Diane cestovali s malou, na začátku putování jen něco přes rok starou dcerkou, ale hlavně upřímností Nicolasovy zpovědi. Přes všechno okouzlení divočinou autor na mnoha místech přiznává, jak na mnohé věci nebyli připravení - zejména na pro danou roční dobu zcela netypické počasí (déšť během indiánského léta a s tím spojené rozvodnění řek, teploty jen lehce nad nulou v lednu, které bránily cestě se psy, a velmi silné mrazy během jara). A jak toho všeho měli leckdy plné zuby a chtěli být raději v civilizaci.

Občas jsem se musela zasmát a připomenout si některé z mých oblíbených přírodních lokalit, takových, o nichž si říkám, že bych si tam přála i zemřít. Ale také na mě občas dolehly podobné chvíle, kdy jsem si v mračnech komárů a v promáčených věcech říkala, že už tam nikdy, ale opravdu nikdy nechci... ne, nebyla jsem na dalekém severu, jen v českých a moravských luzích a hájích. Měla jsem tu výhodu – a zároveň nevýhodu –, že mě od civilizace nedělily stovky kilometrů a měsíce cesty. Mohla jsem snadno vzít nohy na ramena. Nicolas, Diane a malá Montaine tuto možnost neměli. Neměli u sebe ani vysílačku, mobily v době, kdy se vydali na cestu, teprve začínaly a pochybuji, že by pusté severské končiny byly pokryty mobilním signálem. To, co zvládli, je více než obdivuhodné, i když při mnohé smůle měli nakonec přece jen příslovečnou kapku štěstí, která je odvrátila od tragédie. To největší jejich štěstí pak mělo jméno Očum.

Milovníkům přírody a severských končin zvláště vřele doporučuji k přečtení. A musím říct, že je to po čase knížka, s kterou se nebudu chtít rozloučit a zůstane v mojí knihovničce.