Divoká honba přehled
Jiří Šesták
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/508786/bmid_divoka-honba-63e52d73067ce.jpg
4
6
6
Dramatické vyprávění z počátku padesátých let 20. století čtenáři otevírá část temné historie šumavských hor. Začínající studenti pedagogické fakulty přijíždějí na brigádu přímo na státní hranici, kde se mají účastnit tzv. vagónování pohraničí. Co se dalo rozebrat a znovu použít z bývalých německých a rakouských obcí po vyhnání jejich původních obyvatel, se posílalo jako stavební materiál do vnitrozemí. Co se poslat nedalo, vyhodilo se do povětří a zaniklo. Konfrontace mladých lidí s brutalitou nového režimu, ale i s vlastní ochotou se novému řádu podvolit či vůlí zápasit o svou vnitřní identitu a důstojnost, prověřuje nejednu postavu tohoto vypjatého vyprávění až k závěrečné katarze. Kniha Divoká honba časově předchází události vyprávěné v novele Cesta jinam, která vyšla v roce 2021 a byla také v autorské interpretaci načtena pro posluchače Českého rozhlasu. Čtenáři se tak se mohou vrátit na stejná místa a sledovat osudy jedné z ústředních postav, která oba příběhy propojuje.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Divoká honba. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (3)
Kratší novela z prostředí jižní části Šumavy. Příběh má gradující formu a přes počáteční rozpaky mě upoutal. Myslím, že svojí formou je vhodný pro mladší generaci k pochopení komunistických zločinů, kdy se ničilo hmotné i nehmotné.
Obyčejný člověk a Šumava na pozadí velkých dějin druhé poloviny 20. století.
„Divoká honba patří k temným pověstem šumavských hor, ale i staré Evropy. Nájezd zběsilé jízdy démonických bytostí a přízraků, které se zjevují ve vichřicích a bouřích, prohání se po obloze či po zemi, děsí a ničí vše, co jim přijde do cesty. To je divoká honba.“
Ještě před začátkem samotného děje osvětluje Jiří Šesták název své druhé šumavské novely Divoká honba s vypovídajícím podtitulem Příběh ze Šumavy z časů, kdy se budoval ráj a Bůh si zakryl tvář. Herec, pedagog, emeritní ředitel Jihočeského divadla, bývalý senátor a v posledních letech i spisovatel navazuje na Cestu jinam z roku 2021. Vrací se na frymbursko, do okolí horské osady Svatý Tomáš, do míst v bezprostřední blízkosti hraniční čáry. Zatímco v humorněji laděné Cestě jinam čtenář navštíví pohraničí zkraje 80. let, svou novou knihu situuje Šesták do počínajícího léta roku 1951. Nastupující studenti pražské pedagogické fakulty přijíždějí do odsunem vylidněné oblasti na povinnou brigádu. Zde se mají podílet na budování socialismu tím, že budou rozebírat opuštěné německé baráky a získaný stavební materiál posílat do vnitrozemí k dalšímu využití – tzv. vagónování pohraničí. „Aby si budoucí inteligence vážila hodnot, musí vědět, že nejvýše stojí dělnická třída a její manuální práce. Vzdělání je podřízeno revolučnímu uvědomění. I v tomto je nám velký Sovětský svaz nevyčerpatelnou studnicí inspirace!“ je citováno dobové nařízení dělnického ministra školství.
Provázanost obou jmenovaných knih se neomezuje pouze na společné dějiště příběhů. Mezi nastupujícími studenty přijíždí na Šumavu i přemýšlivý Petr Marek, mimo jiné člen nedávno zakázané skautské organizace. S ním se čtenář setká o třicet let později právě v Cestě jinam, a to jako s již zde usazeným lesním dělníkem.
Marek a jeho budoucí spolužáci jsou konfrontováni s brutalitou tehdejšího politického režimu a obecně se společenskou atmosférou prvních let vlády jedné strany. Na pozadí letní brigády pro ně vyvstává komplikovaná otázka, jak se na prahu vlastní dospělosti a budoucí učitelské kariéry postavit k převládajícím poměrům. Zda se přizpůsobit novému řádu a popřít své dřívější ideály za cenu zrady vlastní důstojnosti výměnou za vidinu úspěšného dokončení studia a zisku adekvátního pracovního místa. Odsunem a zřízením zakázaného pásma uprázdněná Šumava v této zkoušce charakteru působí jako jakýsi katalyzátor. Přes okolní přírodní krásy jde o konfliktní prostor, prostor nutné radikální přeměny. Zmizet má všechno německé, ale také církevní. Po staletí vytvářená paměť regionu je systematicky ničena. „Bouráme staré, abychom postavili nové. Poctivé spravedlivé, komunistické,“ poučuje studenty jejich angažovaný pedagogický dozor. Demolici neujde vesnická škola, ani kostel ze 14. století zasvěcený hlavnímu zemskému patronovi. Několik málo kilometrů od hranic s Rakouskem už stejně jako zbytek vsi nejsou zapotřebí a navíc by se mohly stát přechodnou skrýší pro nepřátelské agenty, diverzanty či příslušníky poražené třídy snažící se prchnout z republiky. Odstřel kostela, kterého jsou studenti svědkem, je důležitým motivem pro vykreslení dobových poměrů. Kromě toho Šesták čtenáři koncentrovaně předkládá další scény, jež jsou typické pro narativy zachycující Šumavu padesátých let. Jde o výstavbu drátěného zátarasu, výkon služby pohraničníků, proces dosidlovaní nebo pokus o útěk do svobodné části světa. Chybí jen zmínka o tzv. zlatokopectví – svévolném rabování po odsunu opuštěných stavení a hledání ukrytých cenností. To však do jisté míry nahrazuje právě organizovaná recyklace staveb.
Zajímavou formou autor čtenáři poskytne reflexi poválečného vysídlení od těch, kterých se dotklo nejvíce – někdejších obyvatel demolované vísky. Za zmínku stojí též použitý autentický dialekt v přímé řeči těchto postav. Jak je uvedeno v poděkování, za překladem stojí pamětnice a rodilá mluvčí. Užitý dialekt odpovídá prostoru od Českých Žlebů k Novému Údolí. Ten byl údajně blízký tomu, jímž se hovořilo na druhé straně táhlého horského hřebenu, kde se příběh odehrává.
Řeč se dostane i na exponovaná a ideologicky zatížená témata, která nejsou úzce vázána na příhraničí. Těmi jsou kupříkladu poprava Milady Horákové, rozpuštění skautské organizace včetně stíhání jejích členů, zamlčování podílu americké armády při osvobození Československa či znárodňovaní hospodářství a rušení řemeslných živností.
Divoká honba je oproti Cestě jinam psána ve vážnějším duchu a nutno dodat, že tato poloha autorovi sedne mnohem lépe. Čtenář tedy protentokrát zůstane ušetřen špatné výslovnosti a přeřeků malého hocha majících navodit komičnost. Jinak velmi kladný dojem narušuje pouze místy přehnaný styl některých obratů a popisů („intrarektální přeochota“; „vložil do staleté cesty své kroky“). Pro plastické vykreslení atmosféry naopak dobře pracuje použití dobového diskurzu (budovatelských hesel, vyprázdněných frází soudružských diskusí či citací básní a písní). Typicky pro dobu vydání jsou ty postavy, které zastávají ideály komunismu a hovoří jeho řečí, pojaty záporněji. Mezi studenty můžeme sledovat tři cesty, jak se k režimu stavět: od těch nadšeně tleskajících a přitakávajících přes ty, kteří angažovanost a loajalitu předstírají kvůli vlastnímu bezpečí, až k tápajícímu protagonistovi knihy Petru Markovi, jemuž jeho pevný charakter připraví nelehkou budoucnost.
Šesták se jasně řadí mezi spisovatele, jejichž šumavské prózy vyšly v porevoluční době a mají jednoznačně antikomunistické vyznění (např. Hobizal, Žák, Sichinger).
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Divoká honba v seznamech
| v Právě čtených | 1x |
| v Přečtených | 6x |
| v Chystám se číst | 8x |
| v Chci si koupit | 3x |
(tato data se aktualizují 1x za hodinu.)
Autorovy další knížky
| 2021 |  Cesta jinam |
| 2022 | Divoká honba |
| 2013 |  Divadlo – kultura – podmínky |
| 2019 | Po stopách Jihočeského divadla |
| 2024 | Kristus jde na sever |
(SPOILER) Dobu a události, v knize líčené, jsem bohužel také prožil. V době, kdy se odehrává děj jsem byl sice ještě na maturanta o pár let mladší, ale za zločinného režimu KSČ se vše opakovalo celá léta, takže „dobrovolnou“ studentskou brigádu, dokonce ve stejné oblasti, jako se odehrává kniha (Pasečná, dříve Reiterschlag) jsem mohl, se vším všudy (tedy i s tím, že „brigádníky“ hlídali za dráty celý den dva pohůnci PS se samopaly), prožít také, o 8 let později. To už stála kompletní ohrada koncentráku zvaného tehdy Československo, později ČSSR. Já ale tenkrát socialistickou školu zklamal – hodil jsem se marod a na dobrovolně-povinnou brigádu pod dozorem ozbrojených bachařů nejel. Takže krajinu, kde se vše odehrává, jsem si mohl svobodně projít až po krachu režimu KSČ, v roce 1990 a později. Znám to tam dnes celkem dobře, z obou stran hranice. Proto jsem se také zajímal, kde přesně se děj knihy odehrává. Zde je jasné, že kniha není reportáž, ale je to beletristické zpracování událostí té hnusné doby, do detailu pravdivé. Z textu je jisté, že se děj odehrává v roce 1951, na území někdejší obce Reiterschlag. Ta ovšem sestávala z více než tuctu osad a mnoha samot. Studenti tenkrát tedy bourali, mimo jiné, osadu Murau/Murov, kde také hrdinové knihy překračovali hranici do hospody v části obce na rakouské straně. O této osadě nenajdete už nikde moc informací a v terénu se dají sotva najít nějaké zbytky. I dnešní mapy si odporují v přesné lokalizaci. Bývalá česká část leží na území dnešní přírodní památky Jasánky, o které je na webu mapy.cz tato informace: „Přírodní památka Jasánky se rozprostírá v CHKO Šumava při hranicích s Rakouskem. Oblast do roku 1946 obývali Němci. Po jejich vysídleni byla lokalita ponechána přírodnímu vývoji a v současné době slouží jako ukázka historické kultivace terénu. Najdeme zde zbytky teras, zříceniny mlýnů a půdorysy domů….“. Velice kulantně řečeno – „...po vysídlení ponechána…“ O barbarské likvidaci ani slovo. A prý „ukázka historické kultivace terénu“ – té zločinné komunistické „kultivace“ jistě. Jinde, v materiálu o PP Jasánky se lze dočíst : „Na území PP se nacházely dvě osady: Murau (Murov) a Muckenschlag (Komáří paseka). Na vodních tocích byly mlýny (hamry a pila), na Otovském potoce byl mlýn Schmiedmühle, na Světlé Lachsenmühle a Käfermühle (ve stabilním katastru uváděn název Hammermühle). V osadě Muckenschlag žilo v r. 1910 49 obyvatel v 9 domech, osada Murau čítala 5 obytných domů a jednu hospodářskou budovu.“ Rozhodně tam nebyl žádný kostel, fara a kostel byly dál od hranice, v Německém Rychnově (Rychnůvku) u Frymburka (byl ještě jeden, u Nových Hradů – z toho něco dodnes zůstalo). Tento Reichenau u Frymburka byl ale totálně zlikvidován včetně zmiňovaného kostela, který byl ovšem odstřelen zločinci PS až v roce 1959. Nebyl jsem tam pár let, naposledy vyhnaní bývalí spoluobčané se tam snažili upravit alespoň nějaké pietní místo… Vše, co je v novele uváděno se tedy nestalo ve stejnou dobu, u všeho nemohli být hrdinové novely, VŠE se ale skutečně dělo. Zločin barbarského bourání a ničení kulturní krajiny Šumavy, který byl přípravou pro zločin ještě větší, zavření celého národa a státu za ostnatý drát obrovského koncentráku, tehdy právě probíhal. Komunističtí zločinci se v této krajině chovali skutečně jako v dobyté zemi, kterou bezohledně plundrovali, ne jak by odpovídalo podle tehdejší oblbující propagandy jako v zemi, která se českému národu vrátila (a proto se tam 40 let nesmělo). Vždyť jen na Šumavě (!!!) bylo zlikvidováno komunistickými zločinci a barbary neuvěřitelných více než 500 obcí (někdy šlo o celá městečka), osad, samot, hájoven, mlýnů… (viz výborná kniha Romana Podholy „583 portrétů zmařené Šumavy“). A to jde „jen“ o vždy řídce obydlenou a hospodářsky ne moc rozvinutou Šumavu. Co teprve ty zničené „Sudety“ v západních a severních Čechách a na Moravě…
Takže se v knize dočteme o zavraždění péesáky neznámého kohosi, kdo se pokoušel přejít na Západ, o „neštěstí“ (lživě ihned utajovaném) vojáka PS při bourání domů osady, o „nešťastné“ smrti jiného příslušníka PS, zastřeleného náhodně odraženou střelou důstojníkem PS už na rakouském území, a hlavně je tu malé drama několika hrdinů – studentů, čerstvých maturantů a jejich snad prvního vážného životního střetu s radostnou skutečností budování socialismu a s představitelem toho všeho zla, bolševickým fanatickým vedoucím brigády. Jedna studentka se snaží „přežít“ dobu kamufláží jako velice aktivní svazačka (které se pro její vysokou funkci obává i fanatický komunista, vedoucí brigády), druhá naopak nechápe, nechce chápat, o co jde. Je zde, jako vždy, mlčící většina opatrných, kteří dělají jen co musí, ale neprotestují. Hlavní hrdina je slušný a charakterní mladý člověk. Na svinstvu, kterého je svědkem, se nakonec odvážně odmítne podílet i jen mu přihlížet a raději volí nelehkou budoucnost někoho, kdo se komunistům postavil a komu se budou mstít… Naopak ve vedoucím, pedagogickém dozoru skupiny maturantů, je dobře vykreslen neinteligentní hlupák, který rozpoznal a využívá příležitost, kterou dává vláda zločinců. A vojáček PS, který také nesouhlasí a přes počáteční váhání se nakonec rozhodne využít příležitost a uprchnout na Západ, zaplatí nešťastnou náhodou životem.
Ne, že bych neměl drobné připomínky ke stylu vyprávění, ale vylíčené skutečnosti, bestialita té doby podaná v koncentrované formě událostí jednoho týdne, jsou natolik přesné, výstižné a pravdivé, že knize musím dát nejvyšší hodnocení. Měl by jí číst každý, ti, co jako já zažili, pro připomenutí, ti (dnes už velká většina), co nezažili, pro poučení. A hlavně ti, co dnes v některých „vlasteneckých“ politických uskupeních dokonce drze volají po tom, že by nám Německo mělo ještě dnes platit nějaké reparace (ti jsou ovšem sotva gramotní). Takoví ať tedy jdou vyhrabávat „reparace“ ze zbytků těch, jen na Šumavě v počtu 583, zničených lidských sídel. Jestli vůbec najdou, kde, mnohdy po staletí, žili a pracovali lidé.