Dobrý člověk přehled

26.08.2019

V maturitním ročníku jsem se ze zvídavosti pustila do povídek Boženy Němcové (na „Babičku“ jsem tehdy neměla čas) a „Dobrý člověk“ byl, tuším, v pořadí třetím příběhem, který jsem přečetla.

Hrdinka prožívá typické obtíže českého děvčete ve Vídni: kolem jejího příběhu Němcová vrší dokumentární pozorování Čechů v hlavním městě monarchie. Všímá si především služek a učedníků, vyzdvihuje krajanství a češství, jež si její soukmenovci leckdy udržují i v cizí metropoli, a hájí je proti předsudku, že kradou (vida, představy o národních povahách jsou pozoruhodně resistentní). Madlina teta Kateřina je mimochodem vdaná za Němce, jenž jí pomáhá pečovat o její krajany: „Pan Michal je Němec – pravda –, ale namístě dobrý člověk a duši by za vás dal."

Autorka věnuje pozornost odkládání kroje či vídeňskému dialektu němčiny, tedy reáliím etnografickým, jak je pro ni typické. Oproti „Babičce", která podle mě vedle přírodní lyriky nejvíc vyniká právě dialogem, mi v této povídce přišla jeho kompozice špatná. Průhledně totiž vyzrazuje autorčin záměr, nepůsobí přirozeně. Naivita příběhu vyplývá už z náčrtu jeho děje, ale to neznamená, že by se mi nelíbil. Němcové próza má jiné kvality než překvapivé konce, především humanistickou víru v lidskou dobrotu a zmíněné dokumentární ambice.