Uprostřed hlubokých lesů a mezi Indiány přehled

29.01.2020

Jako malá holka jsem milovala příběhy rodin odkudkoli na světě. Tohle je příběh vyprávěný velmi prostě, tak jak dny šly za sebou se vším každodenním nutným počínáním. Mluví mi z duše, jak dokázali spotřebovat všechno do poslední nitky, a pokud po nich někde něco zbylo, mohl to ještě pořád využít někdo jiný. Obdivuji schopnost taťky, který dokázal vyrobit tolik věcí a pořád mít u toho všeho dobrou náladu. Líbilo se mi velice, že jeho vztah k indiánům byl přátelský a nesouhlasil se sousedem, který často říkal, že nejlepší indián je mrtvý indián. Tehdy osadníci zastávali názor, že půda má patřit těm, kdo ji obdělávají. Nu, něco na tom je. Jenže ono je i na tom, že indiáni půdu obdělávat nepotřebovali, protože jejich způsob života je prostě jiný. A je fakt, že oni tam byli doma. A my jsme tam přišli jako noví, jako cizí. Mohla bych mít další výhrady, ale ta prostota líčení obtížného každodenního života mě natolik uchvacuje, že je tu nemám chuť psát.
Fascinovaly mě podrobné popisy, ať už se týkaly zacházení s puškou a tvoření kulek, stloukání másla, výroby javorového sirupu (jak ho horký nalévali na talířky se sněhem!), sekání kosou, vázání snopů povříslem a stavění panáků, splétání stébel do prýmků, jejich sešívání a tvoření klobouků, stavění srubu, hloubení studny i popisy jednotlivých jídel a úkonů při denní práci nebo při přípravě vozu na cestu.
Takže můj počáteční pocit, že se mi to snad ani nebude tak líbit, jako kdybych to četla jako malá holka, se po prvních pár kapitolách rozplynul a teď jsem ráda, že u nás v knihovně mají i druhou knížku, a už se těším, jak si ji vypůjčím a také přečtu.