Druhá světová válka. VI. díl, Triumf a tragédie přehled

Stejně jako u předešlých dílů jde o skvělé vystihnutí situace na bojištích za Druhé světové války. Dozvíme se také o postojích jejích vedoucích představitelů na straně Spojenců. V této sérii jsem v neposlední řadě měl možnost seznámit se s mnoha informacemi, které postupem času jaksi zapadly.

24.06.2021

Churchill patřil vždycky k mým oblíbencům, ale nepatřím k fanatikům, tudíž mě občas něco u něj zarazí. Jeho tvrdohlavost a přesvědčení, že o všem ví líp než ostatní měla svoje kladné i záporné stránky. Jeho představa o uspořádání světa i prosazování některých plánů bylo sice politicky někdy správné, prozíravé a dokonce i skoro vizionářské, ale bohužel neuskutečnitelné. Tedy zejména "technicky", samozřejmě myšleno z vojenského hlediska. Představa, že by měli Spojenci vytáhnout přes Itálii na Mnichov je teoreticky správná, ale do srdce Třetí říše vedla skutečně nejkratší cesta ne přes Alpy, ale přes Rýn. Kdyby jeho milý Montgomery v rámci Arnhemské operace (naprostá šílenost - skvěle to je podáno v filmu Příliš vzdálený most) nevyplýtval síly a ještě víc nevyvolal odpor vůči britským generálům a především stále se prohlubující nedůvěru u Američanům, mohli dorazit západní spojenci do Berlína dávno před Sověty. Ve světle jeho umanosti a neoprávněné kritiky operace Anvil jsem si vzpomněl na Gallipoli v první světové válce. Winston byl (což málo lidí vůbec ví) absolvent vojenské akademie v Sandhurstu. Bohužel to ho dost limitovalo, protože přes zájem o vynálezy a moderní techniku zůstal při strategickém uvažování skutečně na úrovni svého vojenského vzdělání. A ještě více limitující faktor jeho počínání byla slábnoucí Británie, jejíž impérium bylo sice z hlediska plochy a počtu "hlav" imponující, ale z hlediska skutečného hospodářského a vojenského využití daleko za Američany, Rusy, ale i možná v době největšího rozmachu i Japonci. A tak mně bylo sira Winstona až líto, když v knize až zoufale dokazuje, kolik že tvořily jednotky impéria procent sil protihitlerovské koalice. Bohužel, ještě jedna věc ve válečném úsilí Británie hrála svoji roli a to si Churchill nebyl schopen připustit. Už od doby napoleonských válek (tam to ale vše vyvážil svými schopnostmi poslední skutečně velký britský vojevůdce vévoda z Wellingtonu) neměla Británie jediného aspoň schopnějšího vojevůdce. Spíš se jednalo o figurky a druhá světová válka nebyla výjimkou. A totéž platí i pro Královské námořnictvo. Zkostnatělý britský systém, založený na rigidním způsobu výběru politiků, diplomatů, ale i důstojníků a námořníků ze úzkého okruhu aristokracie, vystudované na "elitních" soukromých školách si prostě musel vybrat daň. A ve vazbě na můj momentální zájem - Jugoslávie, Tito a Djilas jsem věnoval pozornost i tomu, jak se Churchill choval a orientoval v problematice Balkánu. Určitá povrchnost a přitom přesvědčení, že Británie je něco mnohem "víc" a rozumí všemu mnohem líp než ty balkánské zemičky bohužel z řady jeho kroků a poctivě popsaných představ a názorů čiší víc než dost. A snad nejnepochopitelnější je pro mě, jak se už v předchozím díle donkichotsky snažil přimět ke spojenectví a vstupu do války neutrální Turecko. Proboha, to si ani nechtěl připustit, že by to Turecko válečným vystoupením absolutně nic nezískalo, kromě hospodářských ztrát a hlavně lidských životů. Ptal jsem se znovu a znovu. Proboha proč? Že se to Britům hodilo? Ale to přece není důvod. Oni taky kvůli nám v roce 1938 do války nechtěli jít. A proč by kvůli nim měli jít do války Turci? I v tomhle jsou ty jeho paměti hodně poučné. A jsou naivní lidé, kteří si myslí, že lísáním se k nějaké mocnosti mohou menší země získat svobodu, nezávislost a nebo prosperitu. Jenom hrstka politiků tohle pochopila. A zrovna nástupce Atatürka Inönü k těm nemnoha patřil a zachoval se podle toho. A stejně tak Mannerheim nebo Tito.